[2305] druhé hrozný vietr bieše,
jenž jimi sem i tam točieše.
Však podlé Božské milosti
pod časem i pod té žalosti
zjevi se jim den velmi krásný,
[2310] marinářóm i jim všem časný,
že marináři mohú jmieti,
prostranstvie v dávnost viděti.
Tu by radost i veselé
všem obecně v cele,
[2315] všeho smutka zapomněchu.
Tuť pak marináři uzřechu
jednu zemi v dalekosti,
anať se svietí v hrozné světlosti.
Počechu stěřeze zdvíhati
[2320] a koláče na Arnoštovi žádati
a řkúc: „Máť se vám dobře zdieti,
neb nám se hyn dá viděti
země v své úpravě.
Dá li Bóh, že naše zdravie
[2325] tu se nám má všem prodliti
a k veselí připraviti.“
Všickni, kteří v korábě biechu,
marinářóm pověděchu
a řkúc: „Bude li štěstie naše,
[2330] tam dojdúc, i také vaše,
chcem vás všech obdařiti,
musíte viec dobří slúti.“
Tuť pojedú děkujíce,
Bohu chválu vzdávajíce,
[2335] všeho hladu zapomněchu,
kromě zlata dosti miechu.
Protož jich naděje bieše,
ač se komu jiesti chtieše
nebo píti, však nedbáše,
[2340] jedno okem vždy zhledáše,
skuoro li moře mine
a v té zemi odpočine.
Tak k Bohu naději majíc,
pojedú, milosti žádajíc.
[2345] Neb ktož na Bóh svú naději
vzkládá, toť řéci směji,
ten zbude všie žalosti
a přijdeť k věčné radosti.
Tak pojedú a jsúc veseli,
[2350] anoť jim dřievie čelí,
k zemi, jenž jí Cypra diechu.
Velmi krásný hrad uzřechu,
krašší, nežli kdy viděli
ani očima ohlédali.
[2355] Byla zed jako psána,
vrčábnicí dělána.
Od přestkvúcieho mramora
všecka hradová obora
v rozličné se barvě stkvieše,
[2360] každý se tomu divieše.
Ondeť úprava tak sličná,
od mnohých věcí rozličná,
i od ptačstva jim svietieše.
Ten hrad i což věžie bieše,
[2365] ty se všecky od zlata stkviechu.
Slunce, měsiec, kvězdy k tomu,
ty zlatem na každém domu
a na věžiech biechu psány,
přebohatě vydělány.
[2370] Ten hrad hrozný přiekop jmějieše,
skrze něnž hrozná voda tečieše
okolo v té ohradě.
A vyloženy na tom hradě
biechu předrahé úpravy.
[2375] Tak, ktož viděl, každý pravi,
