stkvieše.
Drahéť jmějieše ňadřičko,
[3060] přebělúcie jejie líčko.
Všecky vlasy zlatem svietiechu,
oči rarohové biechu,
bradka pěkná, ustka cudná,
kromě že bieše tak trudná.
[3065] Pro žalost i pro smutek cele
bieše pošmúřena na čele
a oči bieše vyplakala
a mnoho vlasóv vytrhala,
pro tu žalost, jenž jmějieše,
[3070] neb jí otec zabit bieše
a mátě jie utopena.
Protož bieše zarmúcena.
A také bezděky vzata bieše,
a to se jie násilím dějieše,
[3075] od svých vrahóv z své vlastnie země,
té India dějí, vieme.
Hospodář se pátáše
a proti ní milostivě vstáváše,
k nie se jako usmievaje
[3080] a svým nosem kokrhaje.
Toť jí málo vděk bieše,
z očí jí potok tečieše,
hledieci na své vrahy jistě,
na ty nosaře nečisté.
[3085] Toť by radějši umřela byla,
nežli se tu uzřela.
Stolice jie připravichu,
tuť ji slavně posadichu
podlé onoho nosaře
[3090] a mrzutého hospodáře,
anť se dvoří, anť se chanie,
před ní nosem sem i tam klanie.
Když ji políbiti chtieše,
tehdy jí nosem ustrčieše
[3095] v jejie tvář i v jejie líčko.
Ó, překrásná srdečničko,
div, že s ihned neumřela,
když si takú žalost měla,
ve slzách se umývajíc
[3100] a své vlasy s sebe trhajíc.
Toť těžké měla vzdychánie
a k Bohu snažné volánie,
by ji ráčil vyprostiti,
a neb chutně umořiti,
[3105] by té žalosti neměla,
aniž déle jie trpěla.
Toť žalostné bieše jemu,
Arnoštovi šlechetnému.
Nesměl řéci, ani řekl,
[3110] div že se túhú nevztekl,
oné panie žalost vida
a maje div onoho lida,
ani nemluviece štěkají
i jako řeřábové klektají.
[3115] Jiné řeči nejmějiechu,
jedno klekčíce mluviechu.
Kapitola paddesátá čtvrtá
A když pak stoly připravichu,
dřieve než ji posadichu,
což bylo třeba na vše strany,
[3120] od pitie, krmí, ryb, jakž chtiechu sami,
to na stoly položichu.
A když to vše připravichu,
chléb by hotov i vše k tomu,
všecko, což třeba v domu,
[3125] tepruv vejdú komorníci,
každý nesa medenici
vše od zlata učiněnú
a předraze připravenú
a ubruscóv mnoho ručných,
[3130] zlatem a aksamitem
