[3130] aksamitem přípravných.
Tuť kázachu vodu bráti
a najprv panně jie podati.
Potom pánóm pořád dachu
a tiť se ctně umýváchu.
[3135] Umyvše se všickni sedú,
netrpiec na ničemž hladu.
Pak hospodář všech najposléze,
umyv se, učini téže.
K oné se panně posadi
[3140] a k nie se svým nosem obráti
a na ni z milostí kývaje
a ji často objímaje.
Ach, toť málo jí vděk bieše,
jednoť k Bohu vždy křičieše,
[3145] by ráčil milostiv býti
a ji smutnú vyprostiti
od těch vrahóv, od jich vzdory
a od té mrzuté potvory.
Nebiešeť jie do jedenie,
[3150] pro to mrzuté stvořenie
i pro vrahy, jenž vidieše.
Nemíleť na ně patřieše.
Kapitola paddesátá pátá
Hospodář se vždy chanieše
a jejieho smutka nedbáše.
[3155] A k ní usty jakžto mluvieše
a ona k Bohu vždy vzdycháše,
nerozomějíci jemu
nosáči potvořenému.
Po líciť se vždy dráše,
[3160] své vlasy s sebe trháše
tak, že krev po líci jdieše.
Tiemť Arnošt přesmuten bieše,
od té panny žalost slyše,
anať smutným srdcem zdeše,
[3165] své ruce lámajíci
a slzami utierajíci
a řkúci: „Běda mně, hubené,
a mně, siré túžebnici!
Bych já byla volně vdána,
[3170] sem s přátelskú volí dána,
ještě bych hoře dosti
jměla mnoho i žalosti
s těmito potvořenými,
s lidmi velmi mrzutými,
[3175] ano jim nerozoměti,
ani s nimi pomluvenie jmieti.
Ach, by mi bylo umřieti,
chtěla bych za veškeren svět vzieti!
Ach, mój otče, mój tatíčku,
[3180] ach, mój bratře, mój batíčku,
ach, má srdečná matičko,
má radosti, má srdnatičko,
to ste vy životóv zbyli
a mě smutnú ostavili
[3185] s mými vrahy, s řeřábami,
s mrzutými a s křivonosými.
Rač to, Bože, ukrotiti
a mne jich rukú zbaviti
pro tvé všecko milosrdenstvie!“
[3190] Hospodář pak sede s hrdostí,
z svých ust panně podáváše
a ji k sobě přitiskováše.
Nosem dráše o nie dvorně,
tiskna jejie líčko vzdorně.
[3195] Toť by raději umřela,
než od vraha toho trpěla,
anť s nosem jako s vidlami
a s mrzutými rohatinami
tře se okolo té stkvúcie
[3200] a o jejie ustka žádúcie,
ana viecež, viecež kvielí,
jakož koli v zvonec vznie,
jemuž hlasu neubývá,
