Arnošt: „Jest li tvrdo?“ vztáza.
[4845] Múřenín mu to ukáza
a řka: „Co sobě slíbie,
toť převelmi tvrdě držie.“
Arnošt vece: „Toť mi se líbí,
že kto co druhému slíbí,
[4850] by to plně držal jemu.
A toť slušie činiti každému.“
Kapitola devaddesátá sedmá
Ve cti pojem Arnošt tyto,
vece: „Jistě zdá mi se to,
že chci váš tovařiš býti
[4855] a s vámi se vypraviti.
Neb sem se zaležel dávno,
toť k mé mysli nenie slavno.
Neroďtež se zdalovati,
neboť nechci vás zóstati.“
[4860] Oni naň z toho hlédáchu
a o to se shledáváchu,
diviece se, že Arnošt s svými
[mezi]text doplněný editorem lidmi mrzutými.
Uzřev Arnošt, mudřec pravý,
[4865] jim svú příhodu vypravi,
odkud jest a kterak se dálo,
kterak mu se na moři stalo
a kterak jest přijel od krále.
To jim povědě namále,
[4870] tak jest činil mnoho jemu,
k tomu samému štěstie mu.
Tuž mluvieše mnoho o to,
pověděchu jemu toto,
že chtie to vše učiniti,
[4875] což káže, i poslúžiti,
že chtie jej rádi přivésti
a do té země dovésti,
jenž Ubian jmě má sobě.
„Pane, toť slibujem tobě,
[4880] ráčí liť Buoh toho přieti
a zlého povětřie ostřieci.“
Arnošt Veclovi vzkáza
a jemu přijeti přikáza
a svým se káza hotovati,
[4885] což třeba, připravovati.
K tomu hosti velmi ctieše
a to jemu předobře slušieše.
Kapitola devaddesátá osmá
Tajně se připravováchu
a na koráb špižováchu,
[4890] jako by tiem hosti ctili,
což do korába nosili.
Arnošt komorníky jmějieše
dva, jimžto dobře věřieše.
Káza střiebro, zlato bráti
[4895] a na koráb to dodávati.
Tu celý den ten nosiechu
a noci k tomu přičinichu.
Když již před puolnocí bieše,
Arnošt dvořeníny, jenž jmějieše,
[4900] káza se hotovu míti
a jim do korábu vjíti.
Pak tu s Veclem vzemše radu,
bráchu se s onoho hradu.
Do korába všickni vsedú
[4905] a odtud přeč ihned pojedú,
poručiece již Bohu krále
i všicku zemi, staré i mladé.
Když to král zvěděl bieše,
hrozný smutek toho jmějieše.
[4910] Každý člověk pykal toho,
i bylo zámutkóv velmi mnoho
po Arnoštovi dobrému,
po tom muži šlechetnému.
Neb se ke všem dobře zachoval
[4915] a svú čest poctivě
