zaslali. Tu na moři svatého Apolinariše prozbú velikého nebezpečenstvie zbaveni. Tu se ta dva rytieře křtili.
Po těch časiech svatý Apolinariš do Ravenny se vrátil. Tu jeho pohané chytivše, k modlám do chrámu uvedše, veleli se jemu jim modliti. Tehda svatý Apolinaris vida modlu, poče ji poklínati a ihned modla padši se rozbila. To vidúce pohanští kněžie, súdci, jemužto Taurus řiekali, u vězenie jeho dali. Ale že tomu Taurovi byl svatý Apolinaris slepého syna uzdravil, proto v Jezu Krista uvěřiv, jeho čtyři léta tajně na svém dvoře v jednom pokoji choval. Potom kniežata pohanská před Vespeziánem naň žalovali. Proněžto Vespezianus list do Raveny poslal, přikazuje, ktož by proti bohuom na čem pochybil, aby za to dosti učinil, anebo z města vypuzen byl. A k tomu řka: Neslušie se nám posmievati bohuom, ale sami pomstěte se. V tu dobu Patricius, vida, ano svatý Apolinaris se modliti modlám nechce, dal ho v moc jednomu rytieři, kterýžto byl nad jinými rytieři a křesťan tajný, ten svatého Apolinariše poče prositi, aby aspoň mezi malomocnými na čas se pokryl: Mezi nimižto tebe hledati na čas se nedomyslé, až by hněv pohanský pominul. To pohané zvěděvše a svatého Apolinariše postihše, na smrt jeho ubili. Po tom bití sedm dní živ byl, křesťany u vieře potvrzuje, duši pustil. A to svaté tělo křesťané pochopivše ctně pochovali. Toho svatého Apolinariše života popsánie u pění své mše svatý Ambrož potvrzuje a takto o něm mluví: Ó, předuostojného divu povýšenie, biskupe svatý Apolinariši, kterýžto jsi biskupstvie svého duostojenstvie od Hospodina apoštolskú moc přijal a své již těžké starosti ustavičnú mocí v rozličných mukách nezamlčel si, ale kázal si jméno našeho Boha Jezu Krista, proněžto si korunu svatých mučedlníkóv přijal a na věky věkuov obdržal.
Měsiece června dne čtrmezcietmého hod svaté Kristiny děvice, o niežto se takto píše
Svatá Kristina, děvice i mučedlnice, vysokého rodu byla. O niežto se takto čte, že ji otec její na jedné krásné věži se dvanácti pannami služebnými zavřel a tu jí zlaté a střiebrné bohy postavil, aby se jim modlila. A že bieše dievka velmi krásná, mnozí ji u otce snúbili, ale přietelé jejie a starosty nechtěli jie žádnému dáti, chtiec, aby tak, bohóm vždy slúžéci, bydlila. Tehdy svatá Kristina, Duchem svatým naučena, k těm bohuom mrzkú mysl měla. A když bylo podlé obyčeje obět bohuom vzdáti, vždy v okenci obět schovala.
V jedny časy otec její k ní vjide. Jemužto panny vecechu: Panna naše, dcera tvá, naše bohy potupuje a nechce se jim modliti a za křesťanku se má. Tehda otec poče o ní krásiti a ji k službě bohuom nutiti a řka: Milá
