Pavel bydléše. Jehožto svatý Pavel k sobě jdúce přezvěděv, tvrdě se v své jeskyni zavřel, neb to v obyčeji mějieše, že těch let na púšti s lidmi neobcováše. Na jehožto dveře když svatý Antonius potlúkl, prose, aby jemu otevřel, a slibuje jemu viec s púště pryč nechoditi, ale tu do smrti Bohu slúžiti. A když jemu svatý Pavel otevřel, tu se mile uzřevše přitúlišta. A zatiem hodina obědvati se blížieše. V tu hodinu havran přiletěl a dvakrát viece než jindy chleba přinesl. Když se tomu svatý Antonius poče diviti, svatý Pavel jemu vece, že ten havran na každý den božím zpósobem chléb nosí – Ale pro tě, milého hostě, dnes dvakrát viece jest přinesl než jindy. Potom tu sediece, počešta druh na druha čest vzkládati, který by z nich chléb zlomil. A zatiem sobě nepostúpivše, oba spolu chleba dosáhše rozlomila a Bohu poděkovavše, pojedla. Potom muž boží Antonius, odtud vstav, do své jeskyně jdieše, brzo vezřev, ano světí anjelé duši svatého Pavla do nebes nesú. Proněžto se ihned zase vrátiv, nalezl, ano tělo svatého Pavla, jakž klečal, Bohu se modle, klečí, mnieše svatý Antonius, by ještě živ klečal. Ale uzřev, an skonal, na tom miestě stoje, vece: Ó, svatá a přeblažená duše, blaze tobě. Neb jakož si na tomto světě činil, takež si na svém skončení nebeskú odplatu přijem ukázal. A když svatý Antonius, čím by učinil hrob svému svatému tovařiši, nemějieše, na tom miestě dva lvy přiběhše hrob vykopali a ihned sta na les běžala. A muž boží Anchonius, svatého Pavla pochovav, sukni jeho, kteráž byla z palmového listu setkána, sobě vzal a v najvětší hody v ní chodil. To se jest dálo po božiem narození po dvú stú sedmdesátého a sedmého léta.
V městě Pitavském hod svatého Hilaria, biskupa a zpovědlníka, o němžto se takto píše
Svatý Hilarius, pitavský biskup, najprvé byl manželem a v tom stavu dceru měl, v svěčském rúše chodě, duchovnieho stavu život vedl. A potom, když se toho stavu odvedl, tak svatý život vedl, že jest biskupem volen. Potom v tom úřadě jsa, netolik své město, ale všecku Frančskú zemi od kacieřuov bránieše. Proněžto jest mnoho nepokoje trpěl a pryč zahoněn. A když jednú do toho ostrova, ješto Kalmaria slove, jide, veliké množstvie haduov nalezl. Kteřížto hadové, když jeho zazřechu, všickni pryč běžiechu. A když odtud do svého biskupstvie přišel, pověděchu jemu, že jedno dietě bez svatého křtu umřelo. Proněžto svatý Hilarius,
