[132r]číslo strany rukopisuzaslali. Tu na moři svatého Apolinariše prozbú velikého nebezpečenstvie zbaveni. Tu se ta dva rytieře křtili.
Po těch časiech svatý Apolinariš do Ravenny se vrátil. Tu jeho pohané chytivše, k modlám do chrámu uvedše, veleli se jemu jim modliti. Tehda svatý Apolinaris vida modlu, poče ji poklínati a ihned modla padši se rozbila. To vidúce pohanští kněžie, súdci, jemužto Taurus řiekali, u vězenie jeho dali. Ale že tomu Taurovi byl svatý Apolinaris slepého syna uzdravil, proto v Jezu Krista uvěřiv, jeho čtyři léta tajně[qo]tajně] tayňe na svém dvoře v jednom pokoji choval. Potom kniežata[qp]kniežata] kňežata pohanská před Vespeziánem naň žalovali. Proněžto Vespezianus list do Raveny poslal, přikazuje, ktož by proti bohuom na čem pochybil, aby za to dosti učinil, anebo z města vypuzen byl. A k tomu řka: Neslušie se nám posmievati bohuom, ale sami pomstěte se. V tu dobu Patricius, vida, ano svatý Apolinaris se modliti modlám nechce, dal ho v moc jednomu rytieři, kterýžto byl nad jinými rytieři a křesťan tajný, ten svatého Apolinariše poče prositi, aby aspoň mezi malomocnými na čas se pokryl: Mezi nimižto tebe hledati na čas se nedomyslé, až by hněv[qq]hněv] hňew pohanský pominul. To pohané zvěděvše a svatého Apolinariše postihše, na smrt jeho ubili. Po tom bití sedm dní živ byl, křesťany u vieře potvrzuje, duši pustil. A to svaté tělo křesťané pochopivše ctně pochovali. Toho svatého Apolinariše života popsánie u pění své mše svatý Ambrož potvrzuje a takto o něm mluví: Ó, předuostojného divu povýšenie, biskupe svatý Apolinariši, kterýžto jsi biskupstvie svého duostojenstvie od Hospodina apoštolskú moc přijal a své již těžké starosti ustavičnú mocí v rozličných mukách nezamlčel si, ale kázal si jméno našeho Boha Jezu Krista, proněžto si korunu svatých mučedlníkóv přijal a na věky věkuov obdržal.
Měsiece června dne čtrmezcietmého hod svaté Kristiny děvice[qr]děvice] ďewicze, o niežto se takto píše
Svatá Kristina, děvice i mučedlnice, vysokého rodu byla. O niežto se takto čte, že ji otec její na jedné krásné věži se dvanácti pannami služebnými zavřel a tu jí zlaté a střiebrné bohy postavil, aby se jim modlila. A že bieše dievka velmi krásná, mnozí ji u otce snúbili, ale přietelé jejie a starosty nechtěli jie žádnému dáti, chtiec, aby tak, bohóm vždy slúžéci[qs]slúžéci] ſlužecžy, bydlila. Tehdy svatá Kristina, Duchem svatým naučena, k těm bohuom mrzkú mysl měla. A když bylo podlé obyčeje obět bohuom vzdáti, vždy v okenci obět schovala.
V jedny časy otec její k ní vjide. Jemužto panny vecechu: Panna naše, dcera tvá, naše bohy potupuje a nechce se jim modliti a za křesťanku se má. Tehda otec poče o ní krásiti a ji k službě bohuom nutiti a řka: Milá
