volajíce a řkúce: Jměte čarodějnici! Držte zlodějku, ještoť lidskú mysl proměňuje a svými čáry všecky k bludu připravuje. Avšakž proto starosta ciesařuov, ten div uzřev, svého syna vzkřiešenie, chtěl ji rád živiti, ale boje se vyššieho soudu nad sebú, miesto sebe jiného starostu, jenž by ji súdil, ustavi a u velikém smutku pryč jel, když jí spomoci nemohl. Zatiem ten starostuov náměstek jménem Aspazius kázal ji na veliký oheň uvrci, ale divem božím oheň jí nic neuškodil, ale zlé pohany, kteřížto okolo ohně stáli, spálil. To Aspazius uzřev, kázal ostrým mečem jejie svaté hrdlo prokláti. A v tu hodinu skonavši s svým chotem v nebesiech se nalezla, s nímžto kraluje na věky věkuov. Amen.
Hod svatého Vincencia, jáhna a mučedlníka, o němžto se takto píše
Svatý Vincencius byl rodu znamenitého. A kterakžkoli mladý mládenec bieše, ale u vieře křesťanské velmi ustavičný. A byl jest sluha a jáhen svatého Valeria biskupa. Kterýžto biskup prostranné řeči nebieše, že mluvě se zajiekáše. I poručil byl svatému Vincencí svého úřadu práci a sám se na modlitby oddal a s boží se službú v Bohu vší myslí vznášeje kochal a obcházel. Na něžto přezvěděvše ciesařovi starosty Dacián a Valerián, že se v křesťanské vieře obcházejí, kázali je jieti a do žaláře vsaditi. A když již mněli, byšta tato dva svatá hladem byla se umdlila, kázali je vyvedúc před sebú postaviti. A uzřevše je, ani zdrávi a veseli, z toho se velmi rozhněvavše, a zvláště Dacianus u velikém hněvě takto vece: Co tomu dieš, Valerie biskupe, že pod duchovní tichostí jménem kniežecím se právóm protivíš?
