přijev, velmi vesel byl. A tu jeho králová, že těhotná bieše, měvši dietě, i s dietětem umřela. V tu dobu pojide pláč a úpěnie veliké, ano král se vším dvorem žalostivě králové pláče. A v túž hodinu svatý Linhart po lese chodě, Bohu se modléše a uslyšav zdaleka pláč žalostný, slitovav se nad nimi, k nim šel. Tehda ho král před se pozvav, jeho otázal, kto by byl. Jemužto svatý Linhart vece, že jest učedlník svatého Remigia, i vedl jest jeho král k mrtvé své králové tělu, jeho nábožně prose, aby se ráčil za královú i za dietě Bohu pomodliti, celú věrú maje, že by ho Buoh mohl utěšiti na vzkřiešení králové i nad teprv urozeným dietětem. Tehda netáhl se svatý Linhart Bohu pomodliti, až králová i s dietětem jest vzkřiešena. Jemužto když král chtěl veliké dary od zlata a od střiebra dáti, nechtěl jest vzieti, ale aby chudým rozdáno bylo, rozkázal a řka: Jáť zbožie tohoto světa nežádám, mámť na mé púšti dosti. A tuť sem, abych se svému Jezu Kristu slíbil. Tehda jemu král toho podal, ráčil li by vešken les té púště jmieti. Svatý Linhart odpovědě: Nenieť mi toho potřebie, ale což jednu noc mohu na oslíku objeti, to mně pro Buoh rač dáti. K tomu král rád povolil, a tak na tom měštišti klášter sobě postaviv, se dvěma mníškoma, Bohu slúže, tu bydlil. A tu, že nikdiež vody blízko nemohl mieti, studnici sobě malým kopáním na Bohu uprosil. Tu také tolik divóv svatý Linhart učinil a zvláště, kterýž vězeň jeho se svaté milosti poručil, ten svého vězenie jeho modlitbú byl jest zproštěn. A někteří s řetězy a s okovami k němu přijdúc, na božie službě až do smrti s ním zuostali. A potom svatý Linhart, mnoho časuov Bohu slúživ, umřel a do věčné radosti se dostal. Potom svatý Linhart rozličným lidem boží mocí mnohé milosti ukazoval a zvláště z žalářuov, z věží a z okov, ktož se jemu poručil, ten od jeho svaté milosti pomoc učil.
Měsiece listopada dne jedenáctého v městě Turoně hod blahoslaveného biskupa, svatého Martina i zpovědlníka, o němžto se takto vypisuje
Svatý Martin byl z toho města rodem, jemužto Sabaria řiekají, ale vzchován
