kochala. V ten čas svatý Maximin poslal po kněží, před nimižto přede všemi Maria Magdaléna s nábožným pláčem tělo boží z rukú svatého Maximina přijala a tak před svým oltářem křížem padši, duši ihned pustila. V tu dobu všechny kněží krásná vuoně žašla a ta až do sedmého dne stála. Tehda to svaté tělo svatý Maximin se vší poctivostí, jakž slušalo, připraviv pochoval. A podlé toho těla po své smrti své tělo pochovati kázal.
Potom po její smrti mnoho se svatých divóv dálo. Byl jest jeden rytieř, ten na každé léto, zvláštnieho náboženstvie, k svaté Maří Magdaléně hrobu chodieše. A když v jednom boji jej zabili, přátelé jeho jej na nosidla vloživše, plačíce mluvili, takto řkúce: Ó, milá Maria Magdaléno, proč si svému služebníku bez zpovědi i bez pokánie dala sjíti? V tu hodinu mrtvý ten rytieř, ihned se vzchopiv, kněze k sobě zavolati kázal a tu se zpoviedav, božie tělo nábožně přijav, opět ihned umřel.
Jeden také slepý člověk kázal se k hrobu svaté Mařie Magdalény zdaleka vésti. A když mu jeho vuodce pověděl, že již kostel svaté Maří Magdalény blízko se vyskýtá, v tu dobu ten slepý, velikým hlasem zavolav, vece: Ó, přesvatá Mařie Magdaléno, blaze by mně bylo, bych já tvuoj kostel mohl viděti. A jakž to brzo propověděl, tak ihned prozřel a všed do kostela, jejiemu se hrobu poklonil a pochváliv Boha a svaté Mařie Magdalény, domuov se vesele vrátil.
Měsiece črvna dne třimezcietmého hod svatého Apolinařiše, biskupa i mučedlníka, o němžto se takto vypisuje
Svatý Apolinaris byl svatého Petra učedlník, ten do města Ravenny s svatým Petrem byl z Říma poslán a tu jednoho tribuna paní uzdravil a toho tribuna potom se vší
