Měsiece září dne čtvrtého svatého Lupa, o němžto se takto píše
Svatý Lupus z národu královského byl. Jehožto svaté mravy kanovníci senovského kostela seznavše, jeho arcibiskupem učinili. A když jednoho času spoře své zbožie pro Buoh rozdával a zatiem mnoho hostí k sobě pozval, na těch hodech vína se nedostalo. Tehda svatý Lupus pozvav svého sluhy, k němu vece: Věřiž s pravým srdcem, že ten milý Hospodin, jenžto krmí ptáky i všecky národy, ten náš nedostatek nahradí! A jakž to vece, tak posel, předeň vstúpiv, vece: Otče svatý, kam víno kážeš dieti, kteréžto před vrata tvé milosti přineseno jest? To svatý Lupus uslyšav, Bohu chválu vzdal.
Jeden také čas uslyšav svatý Lupus, ano o něm jedni lidé závistiví zle mluvie. Propověděl a řka: Nemají s právem škoditi cizie řeči těm, ješto před Bohem vinni nejsú. Když také jedněch časuov král frančský Klotarius, na svatého se Lupa rozhněvav, jeho z svých vlastí vyhnal, tehda po mnohých časiech Senovského města měšťané zaň krále počechu prositi, aby ho zase navrátil. K tomu král dobrotivě odpověděv, poň poslati kázal. A když se svatý Lupus vrátil, uzřev jeho král, an v těch dalekých vlastech strastně bydliv, se vrátil, s skrúšeným srdcem se rozžalostiv před svatého Lupa padl, poče prositi, aby mu svú vinu odpustil. Jemužto svatý Lupus milostivě požehnánie dav, do svého města se vrátil. A když skrze město Pařížské jide, božím divem všickny se žaláři otevřely. Z nichžto všickni vězňové vyšedše, svatému Lupovi vítanie dali. A když jedné neděle mši slúžil, upadl v jeho kalich kámen drahý, kterýžto kámen král po mši vzem, mezi svými svatyněmi schoval.
