Nevieš, co mluvíš. K němužto žid vece: Věř mi, kněže, že dnes slunce s sluncem zajde, totiž ty dnes, když slunce zajde, umřeš. K němužto svatý Bazilius vece: Co ty tomu dieš, když já dnes neumru. K tomu žid vece: Toho jest nelze, kněže, zniknúti. K němužto svatý Bazilius vece: Budu li zítra do šesté hodiny živ, co tomu dieš? K tomu žid vece: Budeš li do té hodiny živ, tehda já také umru. K tomu svatý Bazilius vece: Umři, hřiechu, a buď živ, Jezu Kristu. Žid vece: Co tiem slovem mieníš? To vědě, budeš li do té hodiny živ, učinímť to, nač mě namlúváš. Tehda svatý Bazilius, jakžkoli podlé přirozeného běhu v tu hodinu umřieti měl, však za to Boha poprosiv, nazajtřie až do poledne živ byl. To žid Jozef uzřev, velmi se podiviv, v Jezu Krista uvěřil. A svatý Bazilius, všecku svú sílu sebrav, do kostela šed, toho žida pokřtil a ihned na své lože se vrátiv, skonal a Bohu se dostal. To se jest dálo po božiem narození tři sta sedmdesáté léto.
Tehdaž v Tebaidě svatého Macharia opata, o němžto se takto píše
Svatý Macharius opat vyšed s púště i jal se přebývati v hrobiech, ješto někdy pohané byli pochováni. A v těch hrobiech často spáše a jednú vytáh v tělo pohanské, hlavě založil miesto podušky. Tehda diábli, chtiec jeho uděsiti, v noci voláchu a řkúce: Poď, poď s námi do lázně. A druhý diábel jako z toho umrlce pod jeho hlavú voláše a řka: Nemohu jíti, založil mě hlavě tento. Těch hlasuov otec svatý nic se nelekl, ale pěstí toho těla ponúcieše a řka: Vstaň, muožeš li, a jdi! To diáblové uslyšavše, pryč běžiece, voláchu a řkúce: Svítězil jsi nad námi, otče svatý Macharí. A to se také píše, že když svatý Macharius k své komoře jdieše, potkal jeho diábel, nesa srp v ruce. Jímžto když chtěl otce svatého uraziti, nemohl a v tu dobu vece: Ó, co já mnoho trpím proti tobě, avšak vše též činím jako ty. Ty se postíš a já nikdy nejiem. Ty bdíš a já nikdy nespím. Na jediném mě přemáháš, tvá pokora, ta proti mně vítězí.
Jednú také svatý Macharius velikým pokušením byl obtiežen. Jemužto chtě odolati, veliký pytel piesku nasypav na plecí pozdvihl a po lesu nosil. Jehožto potkav jeden bohobojný člověk jménem Tozebius, k němu vece: Otče, proč toto břiemě nosíš? K tomu svatý Macharius vece: Trápím toho, jenž mě trápí. Jednú také svatý Macharius potkal diábla v člověčí tváři, an jde v zedrané kytli a skrze každú dieru v kytli prodřenú vyskýtáše se osudíčko k tomu podobné, jakožto víno a vodu k oltáři nosie, ješto ampula slove. Jehožto když svatý Macharius
