přemilí moji synové, toť mi se ta hodina blíží, v nížto vše to, což sem kdy pomyslil a neb co sem kdy učinil, všecko bude položeno na váhu. Proněžto vás skrze svatú přiezeň vaši, kterúž jste kdy ke mně měli, prosím, abyšte prosili milého Ježíše Krista, by mú milosrdně duši súdil. Neb když jest to tak, že dietě jednoho dne vstáři nenie svrchovaně čisto před Hospodinem, velmi viece my, kteřížto čím jsme viece na světě živi byli, tiem jsme se u většie šeredstvie hřiechuov uvalili, ale jediná naděje k Bohu, kterúžto každý zbožný má, ta činí účastna milosti božie. A protož, dietky mé milé, tělo mého Spasitele mně dajte, aby což sem kdy zameškal pro mé křehké tělesenstvie, ráčil mi odpustiti Hospodin pro své svaté milosrdenstvie. Tu svaté božie tělo přijem, od svých bratří odpuštěnie vzem, jim své požehnánie ostavil. V nižto dobu okolo něho svatý próvod řiekali, duši pustil. Kterúžto svatú duši anjelé slavně do svých kóruov přijali, tu, kdež vidí Boha v jeho svatém veleslavenství věky věkuov.
Mohl by se někto podiviti a řka: Proč se jest tak Arnolfus, svatý otec jsa, strašil, že se tak snažně bratřím svým modlitbě porúčel, a jsa svatý člověk? K tomu jest odpověděnie, že kterakžkolivěk dobroty své jistotu člověk na sobě zná, však proto, dokavaž v smrtedlném tělesenství bydlí, nikdy bezpečen nenie. Proněžto se vždy svědomie bojí, neb toho oko člověčie paměti obezřieti nemuože. Jest li v čem Bohu člověk vinen, protož se vždy každý, i dobrý sa, vzhrozuje, dokavadž nebeské jistoty neduojde. A když skončenie svatého Arnolfa biskup mečský Georicus vzvěděv, sezvav k sobě okolnie biskupy, kněží i žákovstvo rozličné i jiných lidí množstvie s sebú pojem, na tu púšť se bral. Tam jemu službu nábožně učinivše, tělo svaté duostojně a ctně v hedbávné postavce obinuvše, do Mecie na pochovávanie nesli. Co se jest na té cestě divuov dálo, o tom se mnoho píše: Když k městu Mecí s svatým tělem se přiblížili, vešken lid proti nim daleko před město s velikú a počestnú chválú vyšel, kříži se zlatí v povětří stkviechu, korúhve třepetáchu, kněžie v drahých rúšiech mešných se zřiedili, vešken lid radoštěmi plakali, přijímajíc tak tělo otce svatého. A ten se za sťastného jmějieše, ktož se mohl jeho nosidl dotknúti. Co se tu divuov na jeho pochovávaní i potom v rozličných časiech stalo, o tom se dlúho píše, kterak jsú slepí prozřeli, hluší slyšeli, belhaví chodili, nemocní uzdraveni, malomocní očištěni, mnoha utěšenie rozliční hřiešní u jeho svatého hrobu jsú mievali, ješto se ještě i dnes vždycky dějí skrze milost svatosti svatého Arnolfa. Byl jest svatý Arnolfus biskupem patnácte let a deset dní za časuov
