otci dal, on poslu z toho vína velmi poděkoval. A poslovi vece: Synáčku, viz, aby z oné flašky druhé, jižto s skryl, aby z ní nepil, ale nakloň ji opatrně a nalezneš, cožť jest v flašce. Toho se ten posel velmi zastyděv, odtud se zase vrátiv, chtě toho pokusiti, co byl od otce svatého uslyšal. Tu flašku, ješto byl skryl, naklonil a ihned z nie jedovatý had vyplul.
Jednoho také času, když svatý Benedikt k své vlastní sestře, k svaté Školastice, přijev, k stolu sedl, poče jeho sestra prositi, aby u nie přes noc ostal. Jížto když v tom nepovolil, pokorně se proti Bohu poníživši, modlitbu učinila, toho na Bohu žádajíc, aby u nie její bratr svatý Benedikt přes noc ostal, a ihned, netáhla se Bohu pomodliti, přišlo hrozné hřímanie, blýskota a velikého přievalu spadenie, tak že svatý Benedikt od nie nikam nemohl. K nížto svatý Benedikt zamútiv se vece: I co s to učinila, odpusť to Buoh, sestro má! K němuž ona vece: Prosila sem tebe, a ty s mne neuslyšal. Ale Boha sem prosila i uslyšal mě jest. A již beř se, kamž chceš, ač muožeš. A když se tak mezi sebú milostivě pokárali, všie té noci miesto spanie o Bohu a o svatých věcech spolu přemlúvali. A potom po třech dnech, když se svatý Benedikt do kláštera vrátil, v jednu hodinu vezřev uzřel, ano duše jeho sestry svaté Školastiky jako holubice do nebes jde. Kázal jejie tělo ihned do kláštera přivésti a v tom hrobě, ješto byl sobě připravil, pochovati. Potom toho léta, jehožto svatý Benedikt měl skonati, svú smrt bratřím svým předpověděl a šestý den před svú smrtí hrob sobě otevřieti kázal. A potom poslední den do své modlitebné kaply vnesen, a tu všecku boží svátost přijem, Bohu se nábožně poručiv, skonal.
Měsiece března dne pětmezcietmého v Galilei v městě Nazaretě svaté královny zvěstovánie, o niež se takto píše
Jakožto svaté Písmo svědčí, že pro hřiech našie prvnie mateře Evy a našeho prvnieho otce Adama všeho světa národ lidský vypadl bieše od božie milosti tak velmi i tak daleko, že nelze bylo nižádnému spasenu býti. Ale ktož umřel bieše v smrtedlném hřieše, do pekla šel, pakli byl bez smrtedlného hřiecha, do temnic starých otcóv před peklo musil jíti. To se tak dlúho dálo až právě do Syna božieho umučenie. Kterak jest to byl čas dlúhý, o tom popsal svatý Jeroným, že svatý Epifanius, řečský mudřec, nalezl v jedněch knihách starých i poslal do Kypra svatému Janu Kryzostomovi, a tu takto psáno bieše: Tobě, mistře Kryzostome svatý, jednu znamenitú věc píši, kterúž sem nalezl v jedněch starých knihách, na východ slunce nalezených. Počet let od počátku světa až do potopy dva tisíce a dvě stě a dvě a třidceti let. Od potopy až do krále Davida a proroka dva tisíce a sedmdesáte ke stu let. Od krále Davida a múdrého Šalomúna času, jakž to potom nalezl svatý Jeroným, do Matky božie zvěstovánie let tisíc a bez tří
