Národní knihovna České republiky (Praha, Česko), sign. 42 D 36, 1495
oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2011–2023
Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Spřežkový pravopis převádíme bez upozornění a v souladu s edičními zásadami do systému diakritického. Nedůsledné značení diakritiky (velmi často na konci slov – tot, nebot, aspon) opravujeme bez upozornění, naopak na nenáležitou diakritiku upozorňujeme v emendacích (hwěždy). Interpunkci a psaní velkých písmen podřizujeme současným pravidlům pravopisu. Náboženské výrazy Bůh, Syn, Otec píšeme s velkým písmenem, stejně tak adjektivní označení zemí a měst (Franská země, Jeruzalémské město).
Po textové stránce do textu nijak nezasahujeme. V případě zkomolených částí či nejistého čtení srovnáváme se zněním variantních památek, zejména s pasionálem z roku 1476.
Po jazykové stránce do textu také nezasahujeme. Zcela beze změn ponecháváme syntaktickou stavbu, případné chybějící části textu doplňujeme s oporou variantních památek. Do tvarosloví rovněž nijak nezasahujeme. Ponecháváme kolísání koncovek ie/í u jednotlivých deklinačních typů, zejména v případech, kdy nelze vždy přesně rozlišit, zda se jedná o výsledek monoftongizace, o míšení deklinačních typů či o nenáležitou jotaci. Dvojhlásku ie vyskytující se nenáležitě na místech původního í emendujeme (typ tiſiec), stejně tak odstraňujeme nenáležité ie v lok. sg. a iem v instr. sg. u typu znamenie. Rovněž odstraňujeme nenáležité ie v 3. os. sg. u sloves 4. slovesné třídy (národ se zhrozí) či participální tvary u sloves 5. slovesné třídy (kažiecz).
Nenáležitou jotaci odstraňujeme a upozorňujeme v emendacích (gieſſto). Měkkost předchozí souhlásky zaznamenanou graficky jako choďeſſe, m’eſto, t’elo opravujeme na chodieše, město, tělo. Skupinu ně zaznamenávanou jako ňe (ňemužto, hňew) emendujeme.
U substantiv typu rána, brána zachováváme v gen. pl. krácení kmenové hlásky (rána/ran), u substantiv majících v nom. sg. první slabiku krátkou píšeme naopak gen. pl. dlouhý (muka/múk).
Ojedinělou záměnu grafémů n a u, stejně jako m a w rovněž emendujeme (ſwnoy, zubuom).