sahá nebo kde jest druhý břeh. Pak ot toho moře dobře tři dni púti vzdáli na púšči jest hora veliká, z niežto teče potok, v němžto drahé kamenie roste mnoho rozličné. A s oné strany toho potoka jest veliká a široká roveň, z niežto, když slunce vycházé, vychodie stromové a vzdy jich přibývá až do poledne. A po poledni opět zase vstupují v zemi poznenáhlu. A když slunce zajde, tehda všickni vstúpie v zemi, že jich neviděti, ani miesta muož poznati, kde sú stáli. A to se děje na všaký den. A ti stromové nesúť ovoce, ale nesmieť jich ižádný učesnúti, neb pravie, že sú ot kúzla, ale ne ot přirozenie, a ktož by chtěl učesnúti, ihned jej cos udáví. Také na púšči svrchu řečené sú lidé divocí, majíce rohy na hlavách, a súť chlupatí mezi očima. A neumějíť ižádné řeči, ale vyjí nebo kvičie jako svině. Také v tom kraji jest těch ptákóv mnoho, ješto slovú papúškové. S této strany Penthexore ležíť jeden ostrov, jenž slóve Melchoante. Tu bieše jeden bohatý muž a ten byl udělal sobě ráj, jímžto mnoho lidí zklamával, že sú proto musili zemřieti. A protož ten muž i s tiem rájem by také upálen. A to se bylo dávno stalo přede mnú, neb sem já ty studnice viděl, jenž sú byly v tom ráji.
Stý a osmý rozdiel praví o temném údolí, o přeškaredé tváři, o zlatu, o střiebru nalezeném, o lidech zmordovaných.
S oné strany toho ostrova Melchoante jest veliký div, kterýžto mním, že jest ot kúzla nežli ot přirozených příčin. Neb tu teče řeka rajská, jenž slóve Phison, a nedaleko ottud jest jedno údolé, jenž leží mezi dvěma horama a jest dobře čtyř mil vzdéli. A jedni menují to údolé Zakúzlené údolé a druzí Údolé temnosti nebo Temné, třetí nazévají Ďáblovo údolé, neb jest velmi nebezpečné a slýchají i vídají v něm hřímanie i blýskanie a rozličné búřenie a ryk a kvielenie. A protož mnozí mnějí, že by to byl vchod pekelný. Střed toho údolé nebo málo tam dále stojí pod jednú temnú skalú člověčie hlava po pleci, a to jest tak přehrozná hlava, jako kdy vídána, neb nenie ižádný muž tak udatný, by se nemusil leknúti, nebo buble, hvíždě, pachtí sebú a mění svój zrak v rozličné obyčeje, že se dobře ďáblu přirovnává. A tu jest zlata a střébra a drahého kamenie tak mnoho, že jest nelze vypraviti. A ta tvář vyřinuje ohnivý plamen a smrdutý dým a vrtí se jako vsteklá a řeve a skřípí a ječí. A tak má rozličné hrozné oblovánie, že nenie k vieře podobno o tom pravenie, neb když já [s]text doplněný editorem svými tovaryši k tomu údolí přijedechom, a byli sme o něm mnoho slýchali, a naše cesta upřiemo tady bieše a dobře věděli sme, že ižádný tady nemuož projíti, leč božím přepuščením, tu sme se radili, co bychom měli učiniti. Jedni veléchu zase se vrátiti, druzí veléchu: My
