lidu počet zvěděti. Učinil vzdy na deseti zprávci a na dvadceti zprávci a potom nad tisícem zprávci a potom na deseti tisíci zprávci a potom nad stem tisíci zprávci. A tak vzdy výše viece zprávci a tak zřiedi ten vešken lid, že každý vedlé svého duostojenstvie a múdrosti aby úřad měl a ižádný aby prázden neostal. Potom učini to ustavenie, aby každý svój statek i svú dědinu i své zbožie i svój život poddal v jeho ruku, a toho se ovšem otřečil. A to sú oni učinili. Pak on to všicko rozdělil mezi ně vedlé hodnosti každého a každý přijal ot něho, onen viece a onen méně. Potom přikázal jest, aby každý svého staršieho syna před něho přivedl a každý sám svému synu hlavu sťal. A oni byli by to ihned učinili, by byl on dopustil.
Devadesátý rozdiel praví, kterak jest kán rozšířil své panstvie, o jeho zlé příhodě a divném zproščení, o sově, kak ji ctie a mají za svatú.
Když on spatři, že sú jeho ve všem poslušni a že jim móž dobře svěřiti, tehda přikáza jim, aby s nim vojensky vytrhli na najblizšie súsedy, jimžto musili sú dřéve poddáni býti. A tak poče utiskati všecky okolnie země, jichžto mohl dosieci, vzdy jedné po druhé dobývaje, jakožto také učinil Alexander Veliký a Římené a Ojieř z Denmarku a jiní ciesaři. A zřiedil vždycky své vojsko s úředníky a opět jiné úředníky usadil nad těmi tak, že něterý úředník táhl na pole, maje pod sebú sto tisícóv lidu branného. A takovým pořádem dobyl jest kán těch všech zemí. A vedlo se jemu v jeho bojích dobře, ale když jednú s malým lidem jel bieše, chtě opatřiti země, jichžto byl dobyl, aby je zřiedil vedlé obyčeje svrchu psaného, tehda něteří učinivše zálohu v háji, mimo kterýžto měl jeti, i proskočichu skrze jeho lid dřéve, něžli se právě opatřil, až by strčen s koně. A lid jeho mně, by byl zabit, i poběhnú všickni a nepřietelé také všickni po nich. A když kán se opatři, že jest sám ostal, i uteče do kře toho háje i skry se tu. A navrátivše [se]text doplněný editorem nepřietelé a nenalezše jeho na tom miestě, když sú jeho otešli, nuž se do háje hledajíce jeho po křoví. A když budú bliz u toho kře, v němž kán bieše, uzřevše, ano sova na tom kři sedí. I nehledáchu v tom kři a řkúce: Byť v tom kři kto byl, neseděl by ten pták na něm. A tak otjedú. A když by noc, tehda kán vyjda ottad i přijide k svému lidu a oni uradovachu se velmi a pochválichu Boha a i podnes ctieť Tateři velmi sovu a ižádnýť jie nesmie překážeti, ale muož li kto vypadlé které pérce jejie mieti, ten to chová za svátost. Potom kán sebrav se i doby podruhé té země zase a taže vzdy před se dobývaje jako vsteklý až do té huory, ješto slóve Belion. A kohož
