připraviti a pod lésú oheň učiniec, svatého Vincencia, na lése přiviežíce, péci. A když jeho na ty muky vedechu, svých katuov, aby spieše šli, ponúceje, vesele jdieše. A tu přišed, sám na lésu vstúpil. A tu pečen, přižéhán, obracen, klikami drán. Jehožto krví když se uhlé skropováše, tehda rány mezi prvními ranami se obnovováchu. Zatiem suol podeň v uhlé metáchu a ta se připiekajíc v jeho rány skákala. Zatiem sluha boží Vincencius nehna se ležieše a svoji oči k Bohu vzved, jemu se modléše. To když sluhy Daciánovi pověděli, kázal jeho Dacián v hrozném žaláři zavřieti. A tu jeho nohy dřievím stiskáchu a potom jeho na ostrých škřidlách nahého položiti kázal a řka: Kdyžť ho muky přemohú, mně povězte. To ti nemilostiví katové všecko učinili, ale nebeský král, pro něhožto věrný rytieř tak veliké muky trpěl, všecky ty muky v oslazenie obrátil. Ten temný žalář nebeskú světlostí byl osviecen, těch škřidl ostrých ostrost jako vonné kvietie se obměkčila, nohy se zprostily a utěšenie ochotné od svatých anjeluov přijal. A když tak s anjely po žaláři, po divném kvietí utěšeně chodieše, divná od toho kvietie vuoně daleko se rozcházieše. To žalářoví strážní učivše a s sluhami do žaláře nazřevše, co tam se děje, uzřevše. Ihned se na křesťanskú vieru obrátili. To uslyšav Dacianus, velmi se zamútiv, vece: Co již viece učiníme, že již nad námi svítězil. A divné jest, že hrozné muky, žalář, oheň, hřebeny železné a hořície škřidly, kliky ostré i ta poslednie přestrastná smrt, jest křesťanuom utěšená hra vše pro svú vieru trpěti. Protož nic lepšieho nenie, přenesme ho na rozkošné luože, a tu, když se pohojí, trpčejšie jemu muky nalezneme. A když jeho tak ztrýzněna na měkém luoži položichu, málo poležav, skonal a Bohu se dostal. To uslyšav Dacianus, že on skonal, vece: Nemohli sme nad ním za živa svítěziti, ale nad mrtvým se pomstěme. Protož ihned jeho svaté tělo na pole kázal vyvésti, aby ptáci nebeští a zvěř snědla. Ale světí anjelé jsú jeho těla stráže byli, jeden havran, jenž od přirozenie na mrlinu lakom jest, všakž toho svatého těla ostřieháše, jiné ptáky odhonil a jednoho vlka, kterýž tu bieše přiběhl, štípaje s velikým křikem jest odehnal. To uslyšav Dacianus, vece: Již to vidím, že i nad mrtvým svítěziti nemohu, ale přivěžte k jeho hrdlu kámen těžký, uvrztež jeho hluboko v moře, aby jehožto jest zvěř nechtěla sniesti, aspoň mořské tváři snědli. A když to svaté tělo v moře uvrženo, po malé chvíli na břeh vyplynulo. To jedné bohobojné ženě a jedněm bohobojným křesťanuom zjevil Buoh a oni přišedše a to svaté tělo nalezše pochovali a Pánu Bohu chválu vzdali.