medulánským. A ciesařoma Diokleciánovi a Maximiánovi velmi milý, tak že najprvnie u dvora vladenie mějieše a před ciesařoma za obyčej mimo jiné státi musieše a jediné proto v rytieřském rúše chodil, aby křesťany, ješto ciesařé rozkazovášta mučiti, bezpečně přistúpě, u vieře je potvrzoval. A když jednú ta dva svatá bratrance Marcelina a Marka ciesařé pro vieru křesťanskú stieti kázášta, přišedše k nima jich přítelé, počechu jim raditi, chtiece je od viery odvésti, zda by je tak živiti mohli. Mezi nimižto jich matka prostovlasá přiběhši, rúcho na sobě rozedřevši, jima žalostivě prsi ukazujíc, plačíci mluvieše a řkúc: Ó, přemilý moji synové, obcházie mne nešlechetná žalost. Běda mně, nebožičce smutné. Aj toť, ztratím své syny milé, ó, novo nalezená smrti, mladí moji synové, dobrovolně na smrt jdúce, svú mladost tratie a naše hubená strastná starost bez dětí na světě ostati musí. A když matka, jich žalostivě plačíc, mluvieše, pojide otec jich starý, ano jej jeho vlastnie sluhy pro starost vedú, popelem hlavu svú sprášiv i poče volati velikým hlasem a řka: Běda mně, nebožci starému! Kterak sem v žalostivú hodinu přišel! Aj toť, moji milí synové na smrt jdeta a já žalostivý otec na to sem přišel, abych od nich poslednie truchlé odpuštěnie vzal. A již to, což sem byl k svému posledniemu pochování připravil, musím to na pochovánie mým milým synóm naložiti. Ó, moji milí synové, vy jste podpora mé starosti, má útěcha, mé utěšenie, proč tak smrt milujete! Přistupte sem, všickni staří, pomozte mi, nebožci starému, mých milých synuov plakati, oslneta, moji truchlé oči, abyšta nehlédale na to, ješto mé syny sekú. A když to žalostivý otec pláče mluvieše, jich hospodyně přiběhše, jich dietky nesúce, žalostivě plačíce, jim je ukazováchu, mluviece a řkúce: Komu nás a své dietky ostavíte? Běda nám, nebohám! Kterak tvrdá srdce máte, svého otce a matku, tak žalostivy vidúc, netbáte a nás, nebožky, i s dětmi u veliké sirobě ostavíte a dobrovolně na smrt jdete.
Tu řeč a ty činy přežalostivé ta svatá viděvše a slyševše i počešta se obměkčovati, chtiece pro jich žalost jim na čas povoliti. Tehda svatý Šebestián, k nim přistúpiv, vece: Ó, přesilná rytieře Jezu Kristova, pro tělesné a lahodné řeči věčných korun neztracujta. A to řekl, poče k jich otci a k mateři i k jiným řieci a řka: I co se bojíte. Nebojte se, neodlúčítať se od vás, ale jdetať připravovat vám věčné nebeské královstvie. Neb od počátku světa tento nebezpečný život všecky, jižto veň úfají, obluzuje a tak všem nejistost jest, že se všem posmievaje, všemi najposléz selže. Toť jest ten život přelstivý, jenžto nutí zloděje, aby kradli, hněvivý, aby se unáhloval, a lživý, aby všem neprávě činil.
