Jemužto když svatý Valerius odpovědě s tichostí, vece svatý Vincencius: Nečiň toho, otče milý, by tak s strašlivú myslí protivníkóm svaté viery otpoviedal, ale povolným hlasem odolati. Pakliť se vidí, a že mi kážeš, jáť miesto tebe súdci budu odpoviedati. Jemužto svatý Valerius vece: Synu milý, jáť sem tobě zdávna mluvenie a odpoviedanie miesto sebe poručil a velmi viece nynie pro vieru, pro nižto nynie snažně otpoviedanie porúčiem. V tu hodinu svatý Vincencius, obrátiv se k Daciánovi, vece: Všie tvé řeči snaženstvie jest na to do této chvíle pracovalo, abychom my své viery zapřeli. Ale věz to, žeť jest to v křesťanství velmi ohavno, ktož by se božie pokloně klaněti potupil a jeho se svatému božství protivil. Z toho se Dacianus rozhněvav, svatého Valeria biskupa z těch vlastí zavésti kázal.
Ale svatého Vincencia jako v hrdosti ho drže, mládenci aby se jím jiní kázali a strachovali, kázal jeho, opak ruce svázavše, přes trám táhnúce spúštěti a tak těžce spúštějíc urážeti. A když tak svatý Vincencius na svém životě se zbyl, Dacianus k němu promluvi a řka: Pověz mi, Vincencí, v kterakých jest nynie hubené tělo tvé biedách? Kde jest nynie, víš li? K němužto svatý Vincencius vece: Dávno sem toho žádal, což nynie pro Jezu Krista trpím. Z toho slova se Dacianus rozhněvav, poče jemu všemi mukami hroziti. K němužto svatý Vincencius vece: Ó, šťastný sem. Neb čím se na mě viece hněváš, tiem se mnú milost větší činíš. A protož, nemilostivý, hubený člověče, vší mocí proti mně povstaň a uzříš to, že budu boží mocí mocnějí i silnějí trpěti než ty mučiti. Proti tomu poče Dacianus na ty volati, ješto jej mučiechu, aby se snažili lépe metlami a kyji bíti. To vida svatý Vincencius, vece: Což tomu dieš, Daciáne? Aj toť, mne ty sám mstíš nad mými protivníky. Tehda Dacianus k těm, ješto jej mučiechu, vece: Hubenci, nic nečiníte, a vy jste jindy na zlodějiech a na vražedlnících vymučovali, že jsú vám pravdu, což jste jich tázali, pověděli. A teď jediný sám Vincencius na vaše mučenie nic netbá! V tu dobu kati snažiti se počechu a vzemše hřebeny železné, počechu jeho svatý život až do kostí dráti. Z jehožto svatého života všeckna krev ven tečieše a všeckny jeho kosti i vazové se rozstúpiechu, tak že jeho třeva vně viděti mohli. V tu dobu vece Dacianus: Smiluj se sám nad svú mladostí, ó, překrásný mládenče, ještě se muožeš zhojiti! K němužto svatý Vincencius vece: Ó, jedovatý diábluov jazyče, tvýchť se múk nic nebojím, ale toho já se najviec strachuji, že se nade mnú slibuješ smilovati. Ale já, čím ty se viece hněváš, tiem se já mnohem viece raduji. A nechci, by toho, co ujal a neb umenšil, co s nade mnú učiniti zamyslil. Tehda Dacianus kázal železnú lésu připraviti
