řkúce: Azda mníš, že by již z našich rukú vyšel, tepruvť se tvé hoře i počne! V tu dobu jeden hrozný oheň před jeho očima zplápola. Tehda diáblové počechu volati a řkúce: Neučiníš li toho, cožť kážem, v tento tě oheň uvržem. Jimžto, jakž brzo nepovolil, tak jeho ihned v oheň uvrhli. Jiežto horkosti trpěti nemoha, opět zvolal a řka: Jezu Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnú, nad hřiešným! A jakž to brzo vece, tak ten oheň uhase. A opět ho vedli na jiné miesto a tu uzřel, ano jedni lidé živí v ohni hořie a diáblové je horúcími řetězy až do kostí tepú. A druzí lidé po zemi se válejíc, pro hroznú bolest zemi kúšíc, žalostivě volajíc. Tudiež biechu, jimžto žáby a jedovatí hadové jich údy kúsajíc trháchu a s hroznú bolestí třeva jich z nich vláčili. A když tu také Mikuláš diábluom nepovolil, v tu muku jeho uvrhli. Kteréžto muky strpěti nemoha, opět zavola a řka: Jezu Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnú, nad hřiešným! A jakž to brzo vece, tak ihned ty muky přestaly.
A opět na jiné miesto odtud veden a tu jest uzřel, ano jedny lidi na veliké pánvi pražie a jedno kolo velmi veliké, plamennými klikami zřiezené, na němžto mnozí lidé za hrdla, za ruce, za nohy vězeli. A to se kolo tak prudce točilo s nimi, jakž nic jiného než plamenná kúle zdála se. A tudiež uzřel jeden veliký duom, v němžto bieše mnoho propastných jam a v těch jámách vřela měd, čistec a olovo. A tu rozliční lidé rozličně trpiechu, někteří za jednu nohu, někteří za obě noze až do kolenú, někteří až do hrdla, někteří až do očí. V nižto muku když diábli jeho uvrhli, poče opět volati a řka: Jezu Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnú, nad hřiešným. Netáhl toho dořéci, tak ty muky přestaly.
Odtud veden na jiné miesto a tu uzřel jednu hroznú propast, z niežto propasti dým a smrad přeškaredý vycházel. Odkavadžto také jedni lidé s dýmem miesto jiskr vycházeli a diábli je opět zase v propast vráželi. Tu k němu diábli počechu řéci: Tato propast, jižto vidíš, jest peklo horúcie, v němžto náš pán Luciper bydlí. Nepovolíš li nám, tu tě uvržem, a nemni, by kdy odtud vyšel. Jižto když Mikuláš nepovolil, ihned jeho pochopivše, v tu propast jej uvrhli. Tehda on u velikém leknutí, jedva se upamatovav, zavolal a řka: Jezu Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnú, nad hřiešným. A ihned odtud bez úrazu vyšel.
Potom veden odtud na jiné miesto. Tu uzřel jeden most dlúhý, úzký a jako led plzký, pod nímžto plula řeka prudká ohnivá, zeleného a modrého plamene jako z síry, přes kterýžto most musil jednú jíti. A když se rozpakoval, aby přes ten most bez upadenie nemohl přejíti, rozpomenuv se na ono svaté slovo, kteréž jemu častokrát z velikých nebezpečenství pomáhalo, s dobrú
