zřiezení světa, v rozličných tvářích přirozenie a ve všech věcech v divném zpuosobení, ale ještě s třetieho neukázal, svého svatého božstvie milosti. Jižto by milost přechvalně ukázal, by se již nad námi smilovati ráčil, vezma na se tělesenstvie, neb tak David prorok o tobě píše, že tvé smilovánie nade vše skutky tvé. K tomu božstvie otpovědě: „Najmenšie věc jest Bohu nepodobná, učiniti nepřirozená, kterakž tehda muože sličné býti, by Buoh tělesenstvie rozličným nedostatkuom poddané přijal?“ K tomu vece lidský rozum: „Tvé božstvie nikdy pochybiti nemóže, protož když ráčíš, na se tělesenstvie přijma, nás vykúpiti muožeš a v tom velice svú milost světu ukážeš. Nepřijednávaj nás, ó, milý Hospodine, k spadlým od tebe anjeluom, neb nejsú ti žádným pokúšeni než z své vuole zvláštnie a zlostí jsú shřešili. Ale my, hřiešní, svú křehkostí přirozenú diáblem přelstěni, proti tvé svaté milosti jsme provinili. Protož, milý Hospodine, přikrý moc svého božstvie pod záclonú našeho tělesenstvie a svú múdrost schovaj u milostivém dětinství a ukaž nám své milosrdenstvie.“ V tom rozumu praví svatý Augustin, že by se kráše a spravedlivějí božie milost světu nemohla ukázati, než tělesenstvie přijmúc, neb nevěčný člověk, věčného Boha rozhněvav, za to dosti učiniti nemohl, ale Buoh věčný, člověčenstvie přijem, za nevěčného člověka dosti učinil a na tom chvalně všemu světu svú milost ukázal. V tom také rozumu mluví svatý Bernart o vykládaní svatého zvěstovánie, že když Buoh Otec z své milosti navrácenie ráčil nám jednati. V tom jednání bieše před Bohem pohádka mezi spravedlností a milosrdenstvím. Spravedlnost tak mluvieše: „Spravedlivý si, Hospodine, a tvuoj súd vždy pravý jest, ty s, Hospodine, prvním lidem řekl: V kterúžkoli hodinu s zapověděného ovoce jiesti budete, smrtí zemřete. A protož spravedlivé tvé proroctvie, lidský národ na věčnú smrt jest odsúzen.“
Na tom ostalo viec než pět tisíce let. V tom tak strastném času v božiem hrozném hněvu kteří zázrakové se dějiechu, které přepusty na lidi od Boha spadáchu, o tom svědčí svaté Písmo, že Buoh promluvil a řka: „Žel mi jest, že sem člověka kdy stvořil.“ V tom hněvu jednoho dne čtrmezcietma tisícuov lidí sešlo v brzké náhlosti, oheň, z nebes přišed, mnoho lidí spálil.“ Tehda také diábli valnú mocí v lidi vstupováchu, potom hlad, mor i rozličné přepusty na lidi přišly. Potom přišedši potopa, vešken svět potopila.
Po těch časiech milosrdenstvie před Buoh přistúpivši i počne pokorně mluviti a řkúci: „Vizi to, milý Hospodine, že se prvé své rady spravedlnosti dlúho přidržíš, proněžto se na své stvořenie hněváš. A jižť jest čas, aby se rozpomenul na svá milosrdenstvie, neb jsi ty ten, jenžto v svém božství milosrdenstvie neseš nade všecka svá učiněnie. A když milosrdenstvie v tobě bydlí,
