kterak to muož býti, by se někdy nesmiloval? Která tobě chvála odtud přicházie, že jsa převšemohúcí Hospodin, nad hubeným se stvořením mstíš, voliv sobě milé sluhy, jichžto s srdce Duchem svatým osvěcoval, jimžto s svá tajemstvie v budúcích časiech zjevoval, všecky v temném žaláři držíš? Tu Izaiáše, Davida, Jeremiáše i jiných prorokuov jsi zapomněl. Tu také držíš Mojžieše, s nímžto jsi někdy milostivě mluvil, jemuž jsi své božstvie nad přirozenie člověčie v divné brzkosti okamženie ukázal. Tak li chceš svá milosrdenstvie na věky v svém hněvu zadržeti? Ne tak, milý Hospodine, ale jižť jest čas, aby se nad hřiešnými smiloval!“ Tehda Buoh Otec, na spravedlnost se ozřev, k jejiemu dávniemu promluvení propověděl a řka: I zdali Buoh zapomene svého smilovánie? Však jest to o mně psáno, nade všecka má učiněnie milosrdenstvie má jsú povýšena.“ K tomu spravedlnost odpovědě: „Když jest to tak tvému božství libo, toť čas převděčný přišel nad hřiešnými se smilovati, neb tvé milosrdenstvie vždy bylo jest, bude i na věky. Aj toť, vzkvetl květ převonný, dievka přečistá, všie šlechetnosti plná, jížto jméno Maria, od niežto tělesenstvie, když ráčíš, přijíti muožeš.“ Tehda Hospodin, jenžto nechce smrti hřiešného, odpověděl skrze Mojžieše a řka: „Vida, viděl sem velikú strast i núzi lidu mého i sstúpil sem. Jako by řekl: Milostivě sem se ozřel, abych je vykúpil.
Tu praví svatý Bernart: Mohla jest v rozumě o tom smlúva býti, která by osoba svaté Trojice měla člověčenstvie na se přijíti, Otec li, Syn li, čili Duch svatý. Najprvé se vidělo rozumu, že Buoh Otec, a to proto, že v té svaté trojnosti Bohu Otci moc zvláštnie příleží, a protož že se diábel mocně v svět uvázal, vidieše se to podobno, že by Buoh, tělesenstvie vezma, vší mocí diábla přemohl. Druhé se vidělo, aby Duch svatý tělesenstvie přijal, a to proto, že, jakož jest již řečeno, Duchu svatému příleží milost, a ta ještě nebyla úkázána světu, proněžto bylo by podobné, by Duch svatý přijal člověčenstvie, a tak světu svú milost ukázal. Třetie se vidělo, aby Syn boží tělesenstvie přijal, a to proto, že jemužto se zvláštnie křivda stala. Chce li to v mír a v dobrovolenstvie přivésti, má ne jiného miesto sebe, ale sám k tomu přijíti. A tak jest, že zvláště jsú lidé Synu božiemu křivdu učinili, chtiece dědictvie jeho svaté múdrosti sobě neprávě osobiti, obludnému svuodci povolujíce, když jim bieše řekl: Budete jako bohové, totižto takúž múdrost u věštbě majíce, zlé i dobré vědúce. V té pomluvě tak zóstalo, aby Syn boží na svět sstúpil v život dievky přesvaté, aby tu tělesenstvie přijma, jednosvornú moc v své svaté trojnosti zvučně ukázal.
V tu tak přešťastnú hodinu všemu světu radostnú, jakož svatý Lukáš popsal ve Čtení, poslán jest anjel Gabriel od Boha do města vlasti Galilejské,
