křtu svatý Ambrož s svatým Augustinem toto svaté zpievanie, kteréžto na jitřní svatá cierkev zpievá, totiž Te deum laudamuscizojazyčný text, jsú složili.
Potom svatý Augustin, kterak jest měl srdce k Bohu v svaté vieře, o tom sám píše v knihách a řka: Zastřelil si byl srdce mé milostmi a milosrdenstvím svým, milý Hospodine. I nosil sem slova tvá pohřížena v střevách mých. Nemohl sem se nasytiti tvé nebeské sladkosti, znamenaje tvú nebeskú přepovýšenú radu nad lidským národem. Kterýžto dřieve byl sem protivník slepý, brzo ducha tvého vdešením dal si mi poznánie nad plovúcí strdi sladkost. Jezu Kriste, pomocníku muoj, kterak mi se to brzo proměni, v němžto sem se dřieve kochal, od toho mi již pustiti zvláštnie radost jest. Jehož sem se dříve bál ztratiti, toho již mám útěchu nechati.
Po těch časiech svatý Augustin pojem matku svú a dva svá vlastnie učedlníky, bral se s nimi do té vlasti, ješto Afrika slove. A tu když byli v tom městě, ješto římská řeka Tiberis v moře vplývá, tu jeho matka skonala. Po jejížto smrti svatý Augustin do své přirozené vlasti se vrátil, Bohu se snažně modle a své tělo postem trápě, rozličné knihy psal a neučené milostivě učil. Jehožto slovutné mistrovstvo a svatých obyčejuov příklad uslyšav Valerius, biskup iponenský, svatému Augustinu k sobě přijíti kázal a jeho v svém kostele knězem učinil. A brzo potom svatý Augustin kláštěr učinil, v němžto podlé stavu apoštolského ustavenie s žákovstvem Bohu slúžil. A potom v iponenském kostele, jakžkoli nerad, biskupem učiněn. Proněžto často sám o sobě řiekal: V ničemž tak velmi Hospodina, na se se hněvajíce, nečiji jakžto v tom, že mě, neduostojného, u vyšší úřad svaté cierkve povýšil jest. Tak byl také veliké pokory svatý Augustin i tak svatého svědomie, jakž netoliko velikých, ale i najmenších hřiechóv až i toho, ješto z dětinstva s dětmi na vardu hraje, školu zameškával, se zpoviedal. A toho také, že někdy s stola chleba ukradna dětem dal a ješto básní rád poslúchal až i toho, že jsa v šestnácti letech vstáři, s jednoho dřeva hrušky krada jedl.
A když svatý Augustin, Ducha svatého osviecením rozličné knihy skládaje, mnoho pracováše, tehda za jeho časuov po božiem narození po čtyřech stech a čtyřidceti letech jedni lidé, ješto sluli Vandali, mocně do těch vlastí přetáhše, spálili a vše obořili, až i to město, v němžto svatý Augustin biskupem bieše, mocně oblehše, zrušili, nižádnému neotpúštějíce, ani ženám, ani dětem, ani starým, ani mladým, všecky tepúce. V kterýchžto zámutciech zvláště svatý Augustin, vida, ano někteří zbiti, někteří zahnáni, kostelové opuštěni, za obyčej jest plakal. A v tom pláči pozvav k sobě duchovních bratří, k nim promluvil a řka: Aj toť, bratřie moji milí, vyprosil jsem na hospodinu,
