což jste mu rozkázali, neb jste mu řekli, aby vám, vejdúc nahoru, z domu šel.“ Kovář dal se v tom zpraviti, a co by již z toho měl činiti, poněvadž Eilenšpigel již ušel. I musil mistr dáti střechu zase pobiti. Řekl pacholek: „Na takovém člověku nemnoho se získá, kdož Eilenšpigle prvé neznal, ten se ho uč znáti.“
Historia XL.
Kterak Eilenšpigel kovářovi kladiva a klíště, cožkoli nalezl, spolu v jedno skoval
Eilenšpigel, když od kováře odšel, blížila se zima a byla studená, nebo velmi mrzlo, k tomu bylo draho, takže mnoho služebných pacholkův zahálejících bylo. Eilenšpigel pak žádných peněz na outratu nemaje, šel předce dále, až do nějaké vsi přišel, kdežto také byl kovář, kterýž ho za tovaryše přijal, ale Eilenšpigel u kováře zuostati chuti neměl, než toliko veliký hlad a nouze zimní k tomu ho nutila, i myslil řka: „Trp, pokud můžeš dotud, ažť prst do země zase jíti bude moci, dělej, co kovář chce, kterýž pro drahotu nerád ho k sobě přijíti chtěl.“ Tedy Eilenšpigel prosil kováře, aby mu dal dílo. Ten pak kovář, ačkoli byl skoupý člověk, však přijal ho, ale myslil u sebe, za tejden pro jeho dílo neochudnu. Nazejtří ráno počali kovati a kovář trápil Eilenšpigle kladivem až do oběda. Když pak bylo poledne, měl kovář na dvoře prevét, a když chtěli k stolu jíti, pojav kovář Eilenšpigle, vedl ho na dvůr k prevétu a řekl mu: „Teď hle, jez toto, však pravíš, že chceš jísti, co já budu chtíti, jediné ať bych dal dílo a tohoto nemůže žádný jísti, sněz ty to všecko.“ S tim šel domů, a což nejlepšího měl, to jedl, nechav Eilenšpigle u záchodu státi. Eilenšpigel mlčel a myslil takto: „Všaks se zamluvil, a cožs ty jiným činíval, tou měrou budeť odměřeno, kterak mu to chceš zaplatiti.“ Nebť musí zaplaceno býti a zima ještě tuhá byla, Eilenšpigel předce dělal až do
