ulici bydlí.“ Rozhněval se ras a jel s tou károu, až před soustružníkův dům přijel, té káry tu státi nechal a koně domu dovedše, obžaloval ho. A tak ten soustružník rasu šest zlatých dáti musil. Eilenšpigel pak koně svého osedlav, ven z města preč jel.
Historia LXVI.
Kterak Eilenšpigel od nějaké staré sedlky zahanben byl, když tobolku svou stratil
Před dávními časy v kraji luneburském v Gerdavě bydlilo dvé lidí, kteřížto v stavu manželském padesáte let spolu byli a děti veliké měli, kteréž zženili i rozevdali. Času pak toho byl tu na faře velmi zchytralý kněz, kterýž vždyckny při vožralcích rád býval, ten s osadními svými tak nakládal, že nejméně jednou v roce jeden každý sedlák kněze s kuchařkou jeho k sobě pozvati a jeden den neb dva jej vychovati a hojně uctiti musil. Těch dvé starých lidí v mnohých letech žádného posvícení, křtínek aneb hodův neměli, odkudž by kněz prebendu nějakou míti mohl, až mu se stížilo, i vymyslil sobě chytrost, kterak by sedláka k tomu přivedl, aby mu také kolaci učinil, poslal k němu posla, ptaje se ho, jak dávno by s manželkou svou byl. Odpověděl faráři sedlák: „Milý pane faráři, jest dávno, až sem již zapomněl.“ Řekl mu farář, že to jest nebezpečný stav k spasení duše tvé, poněvadž jste již padesáte let byli spolu, tehdyť by poslušenství stavu manželského tu již nebylo, rovně jako mnicha v klášteře, o to muožeš s manželkou tvou se srovnati, potom ke mně zase přiď a o těch věcech zprávu mi učiň, abych vám k spasení duší vašich poradil, což všem osadním svým činiti dlužen jsem. Sedlák učinil tak, rozmlouval o to s ženou svou, avšak jistého počtu let manželství svého faráři gruntovně pověděti neuměl.
