Historia LXVII.
Kterak Eilenšpigel jednoho sedláka o zelené lindišové sukno před olcem oškrábal a namluvil ho, že by modré bylo
Eilenšpigel pečené a vařené krmě rád jídal, protož opatrovati se musil, kde by bráti měl. Jednoho času na jarmark do Olcen přišel a tu na všech místech, co by činiti měl, pilně spatřoval, mezi jinými uhlédal, že nějaký sedlák zeleného lindišového sukna koupil a chtěl s nim jíti domův, i myslil na to Eilenšpigel, kterak by sedláka o to sukno připraviti mohl, a ptal se na tu ves, v které ten sedlák bytem byl, vzav k sobě nějakého zlotřilého kněze a jednoho tovaryše, s nimiž z města tou cestou, odkudž ten sedlák byl, přišel a tu radu s nimi skládal, jak by činiti měli, když by sedlák s zeleným suknem přišel, aby ho namluvili, že jest modré, a jeden z nich od druhého na hony vzdálí šel, jako by k městu jíti měl, i učinili takto. Když sedlák s tim suknem z města šel, tím umyslem chtěje domuov nésti, promluvil k němu Eilenšpigel: „Kdes tak pěkného modrého sukna koupil?“ Odpověděl sedlák: „Však jest zelené, a ne modré.“ Řekl mu Eilenšpigel, že jest modré a na to chtěl dvadceti zlatých vsaditi, tak aby ten člověk, kterýž by nejprvé k nim přišel a modré i zelené rozeznati uměl, jim to pověděl. Tedy Eilenšpigel prvnímu tovaryši svému znamení dal, aby přišel. K tomu řekl sedlák: „Příteli, my dva jsme v odporu o barvu tohoto sukna, pověz ty pravdu, jest-li zelené, čili modré, a což ty nám povíš, při tom zůstanem.“ Řekl on: „Toto jest právě pěkné modré sukno.“ Dí jim sedlák: „Není, však jste vy oba dva lotří a na tom jste se spolu smluvili.“ Tehdy řekl Eilenšpigel: „Nu, dobře, aby vždy viděl, že jsem prav, chciť i toho podati a na tomto ctném knězi, kterýž teď sem jde, přestati, což on vypoví,
