že na něho nevážíte?“ Řekla ona: „Neb vím, že kamžkoli přijde, bez nějakého šejdýřství neodejde. Neb jest nedávno i u mne byl a psa mi mého vodřel a tu kůži dal mi za pivo, kteréž mu pes vypil.“ Eilenšpigel řekl k ní: „Milá paní, to se nedobře stalo.“ Dí k němu hospodyně: „Takéť mu se nedobře povede.“ Řekl Eilenšpigel: „Paní, to se již stalo a on leží na kole.“ Dí hospodyně: „Buď z toho bůh pochválen.“ Eilenšpigel odpověděl: „Však jsem já a teď preč již jedu.“
Historia LXXXIII.
Kterak Eilenšpigel hospodyni nahou řití do horkého popele vsadil
Pomlouvání zlá a hněvivá odplatu zlou přinášejí. Když Eilenšpigel z Říma šel, do nějaké vsi přišel, kdežto byla veliká hospoda a hospodář doma nebyl, tedy řekl Eilenšpigel k hospodyni: „Také-li znáte Eilenšpigle?“ Odpověděla hospodyně: „Jáť ho neznám, ale slýchám o něm rozprávěti, že by byl urvalý lotr.“ Řekl jí Eilenšpigel: „Milá paní, proč vy pravíte, že jest urvalý lotr, a neznáte ho.“ Dí k tomu hospodyně: „Co jest na tom, že já ho neznám, na tomť nic nezáleží, ale lidé praví, že jest nešlechetný lotr.“ Řekl Eilenšpigel: „Udělal-li je vám kdy co zlého, že jest lotr, jakž jste o něm slyšeli?“ „Já pravím tak, co jsem od lidí slyšela, kteříž u mne bývají.“ Eilenšpigel mlčel, nazejtří, když svítalo, tedy rozhrnul horký popel narůzno, a přišed k lůži, vzal hospodyni ze spaní na sebe, a nesa do kuchyně, posadil ji holou řití do horkého popele, takže ji všecku řit spálil a řekl: „Nu, hospodyně, již budete moci dobře o Eilenšpiglovi praviti, že jest lotr a že jste ho viděli, potom oznámiti můžete.“ Ona pak, křičíc žalostně, naříkala a Eilenšpigel, jda ven z domu, lotrovství svému tajně se posmíval.
Historia LXXXIIII.
Kterak Eilenšpigel jedné hospodyni do lůže nasral a namluvil jí, že by to kněz udělal
Vandroval Eilenšpigel s nějakým knězem do Fraňkfurtu při Odře, i přišli oba do hospody u večer, kdežto hospodář učinil jim dobrou vůli, dal jim ryb i zvěřiny. Když pak k stolu sednouti měli, tedy hospodyně posadila kněze nejvýše za stolem, a cožkoli dobrého v míse bylo, to před kněze položila, řkouci: „Jezte to pro mne.“ Eilenšpigel na zadním místě za stolem sedě, na hospodáře a hospodyni velmi pilně hleděl, ale žádný mu nic nepředkládal, ani ho pobízel, však proto rovně tolikéž platiti musil potom po večeři, když spat měli jíti. Eilenšpigel a kněz v jedné komoře leželi
