ale Eilenpiglovi, dobrému pacholku, chtěla ráda hospodu dáti.
Historia LXXXV.
Kterak nějaký Holand Eilenšpiglovi pečené jablko z taléře snědl, kteréž mu k duhu nepřišlo
Nějakému Holandovi odplatil Eilenšpigel slušně a právě v Andorfu na hospodě, kdežto byli holanští kupci, a Eilenšpigel byl trochu nemocen, že žádného masa jísti nemohl, i vařil sobě měká vejce. Když pak hosté sedli, přišel Eilenšpigel také k stolu a měká vejce přinesl s sebou. Jeden pak Holand měl Eilenšpigle za sedláka, i řekl: „Což ty, sedláče, stravy hospodářovy jísti nemuožeš, ale musíť vejce vařiti?“ Vzav ty obě vejce, otevřel je a jedno po druhém vypil, škořípky pak před Eilenšpigle zase položil, řka: „Teď máš, vylízej nádobu, žloutek jest preč.“ Smáli se jiní hosté i Eilenšpigel s nimi. Večer pak koupil Eilenšpigel čisté jablko, kteréž vnitř vykrojiv, nakladl plno komárů, hoven a much, i pekl je znenáhla a obloupiv je, obalil zevnitř cukrem a zázvorem, potom když opět k stolu sedali, přinesl Eilenšpigel to jablko na taléři a obrátil se od stolu, jako by jich chtěl více přinesti, když pak hřbetem se obrátil, tehdy ten Holand sáhl a to pečené jablko s taléře mu vzal a pojednou je snědl, potom hned se dávil, a cožkoli v životě svém měl, všeckno zase vyvrátil a nedobře se měl, až se hospodář domníval, i jiní hosté, že by mu tim jablkem jedu dodal. Řekl Eilenšpigel: „Neníť to žádný jed, ale jest vyčištění žaludka jeho, nebo lakotnému žaludku potrava jeho k dobrému nepřichází, kdyby mi byl pověděl, že by toho jablka tak žádostiv byl, byl bych já ho vystříhal, nebo do měkého vejce žádná moucha nemůže přijíti, ale v pečeném jablku ležely mouchy, protož musil je zase vyvrátiti.“ Potom přišel ten Holand sám k sobě, že mu neškodilo, i řekl k Eilenšpiglovi: „Jez a pec neb vař sobě, co chceš, jáť nebudu více jísti s tebou, by pak třebas pečené jeřábky měl.“
Historia LXXXVI.
Kterak Eilenšpigel učinil, že jedna žena všecky své hrnce v kusy ztloukla
Eilenšpigel bláznovství toto vykonav, šel zase do města Bremen k biskupu, kterýž velmi žertovné kusy před
