vandroval, nebo se obával konce. Švec pak, vzav své zboží, byl vesel jako ten, kterýž svou učiněnou škodu neb dluh zase nachází, i prosil za pomoc, nazejtří kuože mazati chtěl, ševcovští tovaryší silní přišli nadávše se, že vole nazobí, počali dělati a hlasitě zpívati, jakož ševci obyčej mají. Když pak tuny k ohni přistavěli a počalo se zahřívati, tu zase přirozenou svou vuoni přijaly, tehdy řekl jeden druhému: „Já tuším, žes ty se do nohavic usral.“ Řekl mistr: „Jeden z vás do hovna šlapil, votřete sobě střevíce, náramně velmi smrdí.“ Hledali všickni sem i tam, ale nic nenalezli, počali sádlo do kotla dávati, chtějíce mazati, a čím hlouběj do tuny sahali, tim šerednějí smrdělo. Naposledy porozuměvše tomu, toho díla tak nechali. Mistr pak s tovaryší svými Eilenšpigle hledat běželi, aby ho pro škodu obvinili, ale on byl s penězi preč uvezl a druhých dvanáct zlatých tu nechal. Tak nebohý švec ty své tuny s tim sádlem do dolu na rozhrání vézti musil a k znamenité škodě přišel.
Historia XLVI.
Kterak Eilenšpigel v městě Eimbeku pivovárníkem byl a, maje psa, jemuž říkali Chmel, toho místo chmele uvařil
Eilenšpigel práci svou udělal se služebným, ale častokrát nemnoho děkování zasloužil. Jednoho času přišel do Eimbeku a u nějakého pivovárníka se zjednal. Přihodilo se, že pivovárník ten na svadbu jíti chtěl a Eilenšpiglovi poručil, aby pivo s dívkou vařil, na den že chce jim ku pomoci přijíti a přede všemi věcmi, aby pilnost měl chmel dobře usmažiti, aby pivo dobré, chmelné a chutné bylo. Odpověděl Eilenšpigel: „Učiním to rád, což mohu nejlépe.“ Pivovárník ten s ženou svou pryč šel. I počal Eilenšpigel snažně vařiti a dívka
