trh a šacoval ho draho pro to, aby ho neprodal dotud, až by ten koníř přišel, kterýž koně za ocas táhal, tomu ne draho koně procenil, koníř viděl to dobře, že kůň pěkný byl a za ty peníze dobře stál, šel k němu a za ocas ho táhnouti chtěl, ale Eilenšpigel byl tak učinil, že, jakž ocasu mu potáhl, hned mu v rukou zůstal, i tak se tomu koni stalo, rovně jako by mu ocas vytrhl, divil se tomu kupec, i lekl se a Eilenšpigel na něho jako na lotra křičel, řka: „Pohleďte, milí měšťané, jakť jest mi můj kůň zhanobil a zkazil.“ Měšťané, přišedše k tomu, viděli, že kupec koňský ocas v ruce měl a kůň ocasu svého neměl, i divili se velmi, tehdy vložili se v to a spůsobili, že kupec Eilenšpiglovi deset zlatých dal a k tomu kůň jemu zůstal, Eilenšpigel s svým koněm zase domuov jel a ocas mu zase přidělal. Kupec potom žádného koně více za ocas netáhl.
Historia LXV.
Kterak ten dobrý Eilenšpigel jednoho soustružníka, kterýž píšťaly dělal, v Luneburce velmi vošidil
Byl v Luneburce soustružník píšťalný, kterýž po krajích sem i tam chodil a s soustruhem se protuloval, ten jednu chvíli na pivě seděl, Eilenšpigel také do lochu přišel a měl tam mnoho tovaryšstva. Tedy soustružník pozval Eilenšpigle k sobě za hostě tím oumyslem, aby ho voškrabal, i řekl mu: „Přiď ke mně zítra k poledni a jez se mnou, můžeš-li.“ Odpověděl Eilenšpigel: „A já přijdu.“ I nesrozuměl tomu slovu tak brzo. Nazejtří přišel a k soustružníku jako host jíti chtěl, když pak před dvéře přišel, bylo nahoře i dole zavříno, i všeckny okna, Eilenšpigel před domem sem i tam chodil tak dlouho, až téměř poledne bylo a ten dům vždy předce zavřín byl, z čehož porozuměv, že by oškrabán byl, nechal toho tak a mlčel až do druhého dne. Tedy přišel
