Historia XI.
Kterak Eilenšpigel pečené kuře z rožnu snědl
V krajině brunšvické v duchovenství mejdeburském leží jedna ves jménem Budenštet, do té vsi Eilenšpigel na faru k knězi přišel, kterýž ho sobě za pacholka zjednal, ale neznal ho, i řekl mu, že se u něho dobře míti bude, dobře jísti a píti, tak rovně jako on a kuchařka jeho, a všeckno to, což by dělati měl, že by polouprací vykonal. Řekl k tomu Eilenšpigel, že se podlé toho chce zpraviti. I viděl, že knězova kuchařka jedno toliko oko měla, však proto dvě kuřat vzala a na rožen je vstrkavši, Eilenšpiglovi, aby pekl, sednouti rozkázala. Eilenšpigel byl hotov, kuřata obracel, a když již skůro upečené byli, myslil sobě: „Takto mi kněz řekl při zjednávání, abych jedl a pil tak dobře jako on a kuchařka jeho, tohoť by při těchto kuřatech chyba byla, a tak by slova knězova nebyla pravá, kdybych já také těch kuřat nejedl. Ale jáť budu moudrý, aby slova jeho pravá zůstaly.“ I hned jedno kuře z rožnu sňav, bez chleba je sežral. Když pak již čas k jídlu přijíti měl, přišla kuchařka, kteráž jednovoká byla, k ohni a kuřata špikovati chtěla, i uzřela, že toliko jedno kuře na rožně bylo, dí k Eilenšpiglovi: „Však těch kuřat dvé bylo, kde jest se dělo jedno?“ Řekl jí Eilenšpigel: „Paní, otevřete také své druhé oko a uhlédáte obé kuřat.“ A když kuchařku pro jedno oko štrafoval, rozhněvala se na něho, a běževši k knězi, řekla, kterak ten čistý pacholek jeho posmíval se jí s tím jedním okem, a když pohleděla, jak peče, že jedno kuře toliko nalezla. Tehdy kněz do kuchyně šel a řekl: „Eilenšpigle, proč jsi ty se mé kuchařce posmíval? A já dobře to vidím, že toliko jedno kuře na rožně jest, ješto jich dvé bylo.“ Řekl mu Eilenšpigel: „Takť jest, že jich dvé bylo.“
