mu se zdálo, že by již dobře byly, řekl k ženám: „Musíte mi mladého bílého dříví lipového přinesti a oblupte je, a když zase přijdete, tedy ty kožichy ven vyjmu, nebo jsou již dosti vařený, potom je vyperu, k čemuž dříví takové míti musím.“ Ženy ty ochotně pro dříví šly a děti jejich při nich skákaly a zpívaly radujíce se: „Oho, budem míti nové kožichy, oho, čisté nové kožichy.“ Eilenšpigel stoje smál se a pravil: „Počkajtež, ještěť nejsou dobře.“ Když pak ony pro dříví šly, Eilenšpigel více dříví podloživ a těch kotlů s těmi kožichy tu nechav, z té vsi preč ušel. Ty ženy, přišedše s lipovým dřívím zase, Eilenšpigle nenalezly a nevědouce, by preč ušel, jedna přes druhou kožich svůj z kotla vyníti chtěla, kteřížto všickni velmi spáleni byli, až na různo padali. I nechaly těch kožichů tu domnívajíce se, že Eilenšpigel zase přijde, ale on Bohu děkoval, že tak s poctivostí odtud ušel.
Historia XXXI.
Kterak Eilenšpigel s umrlčí hlavou, aby lidí šidil, místo svátosti obcházel
Eilenšpigel skrze lotrovské šibalství své ve všech krajinách v známost vešel, a kdež jednou prvé byl, již tam více jíti nesměl, leč by se v šatech byl proměnil, aby ho nepoznali. Z té příčiny netušil sobě, aby zahálkou již více mohl se živiti, nebo z mladosti dobrému bydlu byl přivykl a skrze všelijaké šejdýřství dosti peněz nabyl. Když pak lotrovství jeho ve všech krajinách známé a vědomé bylo a živnost jeho již klesala, myslil sobě, co by provoditi měl, aby zahálkou a prázdností zboží aneb statků dosáhl, věděl zajisté, že by mnohý, v zahálce jsa, lepší bydlo měl než někdo v těžké a násilné práci. I vzal před sebe, aby se udělal stacionarius a s svátostí po krajinách jezdil sem i tam a, proměniv šaty, s žákem v spůsob kněžský, hlavu umrlčí z
