jejich chlebě také zůstati, i dal mu jednoho tučného vola, kteréhož vzav Eilenšpigel, biskupu poděkoval. Potom pojav biskup ty služebníky své, řekl, aby ho všickni poslouchali, že jim to umění pověděti chce, i pravil jim všecky věci, kterak Eilenšpigel prvé s tou ženou smluvili se a hrnce jí zaplatil. To když biskup jim pověděl, tehdy všickni ti služebníci jeho seděli, jako by lstivě podvedeni byli a žádný z nich před druhým nic nesměl mluviti, jeden se v hlavě drbal, druhý za uchem, litujíce trhu toho, nebo trápili se pro ty voly, naposledy musili o to pokoj míti a tim se těšili, že mají pána milostivého, ačkoli mu voly dáti musili, však také jich sami požívali, protož ne tak velmi toho litovali, že velicí blázni byli a voly své za to umění dali, ale že takové umění holé bláznovství bylo. Eilenšpigel vzal odtud voly, preč ujel.
Historia LXXXVII.
Kterak sedlák Eilenšpigle na káru vsadil, kterýž slívy do Eimbeku na trh vézti chtěl
Osvícená a vysoce urozená knížata z Braunšvíku jednoho času honění, kolbu a turnaj s mnohými přespolními knížaty a pány, rytíři i s služebnými v městě Eimbeku s svými poddanými drželi, a to bylo v létě, když slívy a jiné ovotce zralé bylo. Byl pak s Altmburku u Eimbeku dobrý sprostný muž, kterýž měl zahradu plnou slivoví, i rozkázal plnou káru sliv natrhati, aby s nimi do Eimbeku na trh jel, kdežto množství lidu bylo, a myslil, že jich tu lépe odbude nežli kde jinde. Když pak před město přijel, ležel tu Eilenšpigel pod nějakým stromem zeleným v stínu, a tak se byl u panského dvoru přepil, že ani jísti, ani píti nemohl a k mrtvému člověku podobnější byl nežli k živému. A když ten muž mimo něho jel, tedy Eilenšpigel promluvil k němu velmi těžce, řka: „Ach, dobrý můj příteli, pohleď, ležel jsem tuto tři
