zkazil, řekl: „Tovaryši, také-lis se řemeslu truhlářskému učil?“ Odpověděl Eilenšpigel: „Proč se na to ptáš?“ Dí k němu mistr: „Proto se ptám, žes mi tak dobrá prkna zkazil.“ Řekl Eilenšpigel: „Milý mistře, učinil sem tak, jakž jste mi rozkázali, jestli zkaženo, to jest vaše vina.“ I rozhněvav se mistr, řekl: „Ty zlotřilý blázne, táhni preč z mého verštatu, nebo díla tvého žádného užitku nemám.“ A tak Eilenšpigel odtud preč šel a opět nevelikého děkování zasloužil, ačkoli všeckno to činil, což mu bylo rozkázáno, však proto všecko nic neprospělo.
Historia LXII.
Kterak Eilenšpigel pravil, že sklenné oči umí dělati a ve všech krajinách žádného díla že míti nemůže
Když korfirštové mezi sebou roztržití a hněviví byli, takže žádného řemeslného císaře aneb krále nebylo, nahodilo se, že hrabě z Suplenburku od korfirštův za krále římského volen byl, jiní pak byli, kteříž mocí v království vetřiti se chtěli. Tedy ten v nově zvolený král šest měsíců před Frankfurtem ležeti a čekati musil, kdo by ho odtud vytiskl. Když tak veliký lid jízdných i pěších pospolu měl, myslil sobě Eilenšpigel, co by činiti měl, řka: „Tam se sjíždějí cizokrajní páni, kteříž bez darův mne nenechají, pakli nějakých peněz dosáhnu, dobře ostojím.“ I dal se na cestu. Tu mnozí páni ze všech krajin táhli, i přihodilo se v městě Vederově u Frejdburku, že biskup z Trygentu s lidem svým Eilenšpigle na té cestě do Frankfurtu nalezl, vida ho tak divně oděného, otázal se ho, jakého by řemesla tovaryš byl. Odpověděl Eilenšpigel: „Milostivý pane, já jsem sklenných očí řemeslník a jdu z země brabantské, kdežto nemohu nic vydělati, protož bych chtěl po díle vandrovati, nebo nic není na našem řemesle.“ Řekl biskup: „Jáť
