jste jedli, tedy já na věži sedě, nehty lízati jsem musil, z čehož jsem velmi zemdlel, měl-li bych pak první proti nepřátelům býti, tedy bych sobě ten čas nahraditi musil, abych také u stolu první a od stolu poslední, abych tudy zase síly nabyl, a tak prvním i posledním proti nepřátelům budu.“ Řekl k němu hrabě, aby to tak dlouho zachovával, jakž dlouho na věži seděl. Řekl mu Eilenšpigel, k čemu to právo má, to jemu lidé rádi berou. Odpověděl hrabě: „Nebudeš ty dlouho mým služebníkem.“ I dal mu odpuštění, čemuž Eilenšpigel byl velmi rád.
Historia XXIII.
Kterak Eilenšpigel koňovi svému zlaté podkovy dal přikovati
Takový kupec byl Eilenšpigel, že pověst jeho před mnohé pány přišla, o němž mluviti uměli. Knížatům se to dobře líbilo, kteřížto dávali mu šaty, koně, peníze i stravu. I přijel k králi denemarskému, ten prosil ho za nějaký slavný kus, aby ho dokázal, že kůň jeho chce dáti kovati nejlepšími podkovami. Otázal se krále Eilenšpigel: „Mám-li slovům tvým věřiti?“ Odpověděl král: „Věř, učiníš-li podlé slov mých.“ Tedy jel Eilenšpigel s koněm k zlatníku a dal kůň svůj zlatými podkovami kovati a stříbrnými hřebíky přibíjeti, s tim šel k králi a řekl, chtěl-li by mu podkovy zaplatiti. Odpověděl král, že chce, i rozkázal písař, aby mu to kování zaplatil. Písař pak domnívaje se, že by byl prostý a dvořský kovář, a Eilenšpigel vedl ho k zlatníku, kterýž chtěl za ty podkovy míti sto denemarských hřiven. Písař jemu zaplatiti nechtěl, ale šel k králi a to jemu oznámil. Král Eilenšpigle před sebe povolav, promluvil k němu řka: „Eilenšpigle, kterak tak drahé podkovy sobě dělati dáváš, kdybych já všeckny své koně tak kovati dáti měl, tudíž bych království své prodati
