„Ještě není dost veliká, ale chcete-li mi dobře velikou udělati, tedy vám dva zlatá na ní dám.“ Tobolář, vzav ty dva zlatá, udělal mu jinou tobolku za tří volových koží. Kteroužto vida Eilenšpigel, řekl: „Mistře, tobolka toto jest veliká dosti, ale velikost její, kterouž já sem mínil, taková ještě není, protož také ji nechci, neb ještě příliš malá, kdybyšte mi chtěli velikou tobolku udělati, z nížto bych jeden peníz vyníti mohl, aby dva jiná ustavičně v ní zůstávaly a nikdá až do dna nedosáhl, tu bych já vám rád zaplatil.“ S tim šel preč a tobolek jemu nechal.
Historia LIX.
Kterak Eilenšpigel jednoho řezníka v Erfurtě o pečeni ošidil
Dobrý ten Eilenšpigel nemohl lotrovství svého nechati. Když do Erfurtu přišel, kdežto od měšťanů i studentův hned poznán byl, šel jednou mimo masné krámy, tehdy řekl mu jeden řezník, aby u něho nětco vzal a domuov s sebú nesl. Odpověděl Eilenšpigel: „Co mám vzíti?“ Řekl řezník: „Dobrú pečeni.“ Řekl mu Eilenšpigel: „Dobře.“ I vzav pečeni, šel s ní preč. Řezník ten, za ním běže, řekl mu: „Ne to tak, musíš mi pečeni zaplatiti.“ Odpověděl Eilenšpigel: „Však jste mi o záplatě nic nepravili, ale řekli jste, chtěl-li bych co s sebou vzíti, i ukázali jste mi na pečeni, abych ji s sebou domův vzal a toho já chci dokázati vašimi sousedy, kteříž tu stáli.“ Jiní řezníci, přišedše k tomu, řekli z nenávisti, však jest to pravda. Jiní na něho nevážili, protože když někdo k jiným řezníkům přišel a nětco koupiti chtěl, on ho hned k sobě odvolal a jim nepřál, protož napomáhali, aby Eilenšpigel tu pečeni schoval, tedy Eilenšpigel tu pečeni pod sukni vzav, šel s ní pryč a nechal jich, aby se o to snesli, jak by nejlépe mohli.
