tak v rozumu svém se smál, až nevěděl, co činí a peníze vzal i nevzal, nechav ho na pokoji, jedině aby preč šel, a tak Eilenšpigel byl hotov, aby na cestu šel, i řekl knězi: „Pamatújte, že jste zpověd pronesli, jáť puojdu do Halberstatu k biskupu a jemu o vás povím.“ Kněz pak uslyšev, že by ho Eilenšpigel k těžkosti připraviti chtěl, své zlosti zapomenuv, s velikou snažností prosil ho, aby mlčel, že se to v hněvivé mysli stalo, pravě, že mu dvadcet zlatých chce dáti, aby na něho nežaloval. Odpověděl Eilenšpigel: „Já bych sto zlatých nevzal, abych toho zamlčeti měl.“ Potom kněz prosil kuchařky s plačem a poručil jí, aby se ho ptala, co by mu dáti měl, že to míti bude. Naposledy řekl Eilenšpigel: „Chcete-li mi dáti koně?“ Kněz byl na kůň velmi laskav a byl by mu raději všecko své zboží dal, i stratil koně bezděk a potřeba k tomu ho přihnala, i dal Eilenšpiglovi kůň. Tedy Eilenšpigel na knězově koni do Wolfenbeitel jel. Kníže pak tu na mostě stoje, Eilenšpigle na koni bráti se zřel a hned z té své sukně se svlék, kterouž Eilenšpiglovi dáti zaslíbil, i řekl: „Teď máš, můj milý Eilenšpigle, teď ta sukně, kteroužť sem dáti slíbil.“ Eilenšpigel s koně dolův ssedl a řekl: „Milostivý pane, teď jest váš kůň.“ Což knížeti velmi vděk bylo, i musil mu praviti, kterak ten kůň na knězi vymluvil, smál se tomu kníže a byl z toho vesel, dal také Eilenšpiglovi jiný kůň k té sukni. Farář pak rmoutil se pro koně a kuchařku svou častokrát pro něj velmi upral, takže potom od něho preč utekla, i byl toho obého zbaven.
Historia XXXIX.
Kterak Eilenšpigel u jednoho kováře se zjednal a měchy jeho na dvůr vynesl
V krajině meklburské Eilenšpigel do Rostoku přišel, i zjednal se za pacholka kovářského. Kovář ten měl
