blázna voškrabán nebyl, aby ty pak i vinný šeňk byl.“ S tim šel preč.
Historia LVII.
Kterak Eilenšpigle v Lubéku voběsiti měli a on rychlým šejdýřstvím z toho vyšel
Když pak Eilenšpigel šel ze sklepu, pomyslil šeňkýř na slovo jeho, teprv šel po něm a pojav biřice, za Eilenšpiglem běžel, i uhonil ho na cestě. Biřic ho chytil a nalezli u něho dvě konvice, jednu prázdnou a druhou vína plnou, tedy nařkli ho zlodějstvím a vedli do vězení, na něhož od některých ortel vydán byl, že by proto šibenice zasloužil, aby byl voběšen, jiní pak pravili, že nic jiného není než pouhé šejdýřství, pravíce, že ten šeňkýř měl toho pilně šetřiti tak, jakž sám o sobě praví, že by ho žádný vošiditi nemohl, čehož Eilenšpigel dovedl pro jeho velikou pýchu. Ale kteříž na Eilenšpigle nevážili, ti pravili, že by to bylo zlodějství, pro něž by musil viseti, takže ortel smrti na šibenici vypovědín na něho byl. Přišel ten den, když Eilenšpigle vyvesti a voběsiti měli, to po všem městě se rozhlásilo, takže každý na koni i pěšky hotoví byli, což radě města Lubeku líto bylo, že by ho stratiti měli, i rozkázali, aby nebyl voběšen. Někteří viděti chtěli, kterak by konec svůj vzal, podlé toho, jakž velmi šejdýřský člověk v životě svém byl. Jiní se domnívali pravíce, že by s černým uměním něco uměl a že by tudy se vyprosil, a větší díl jich Eilenšpiglovi přáli, aby živ zůstal. Naposledy pak, když veden byl Eilenšpigel, žádného slova nepromluvil, ale jako němý mlčel, takže se každý divil, i pravili, že jest zoufalec, a to trvalo až na šibenici, tu teprv usta otevřev, žádal celé rady za vyslyšení a velmi pokorně jich prosil, aby mu jednu žádost učinili, že jich ani za tělo, ani za život, ani za peníze aneb zboží, neb aby nětco dobrého za něho učinili, ani za ustavičné mše, ani za almužny dávání, ani za věčnou památku svou prositi nechce, ale za lehkou věc, kteréž bez škody státi se muože, a poctivý ouřad města Lubéku velmi lehce, bez nákladu peněz, to učiniti bude moci. Ti páni všickni pospolu o to jsou se radili a tomu povolili, že by prosbu jeho, kterouž sobě vymínil, zač by jich prositi chtěl, vyplniti umysl měli a mnozí z nich byli, ješto žádostivě slyšeti chtěli, zač by prositi chtěl. I řekli mu: „Začkoli prositi budeš, toť se státi má,
