na to vynaložil. A tak ten dobrý, ctný Eilenšpigel z Berlína preč šel a nikdež dobré pověsti po sobě nenechal, i šel do Lipska.
Historia LIIII.
Kterak Eilenšpigel v Lipště kožišníkům živou kočku do zaječí kůže zašil, a do pytle vsadiv, kožišníkům ji prodal
Eilenšpigel rychle lotrovství své vymejšleti uměl. Když v Lipště o masopustě kožišníci svuoj cech pospolu měli, přihodilo se, že by byli rádi zvěřinu jedli. Srozuměv tomu Eilenšpigel, pomyslil sobě, řka: „Kožišník v Berlíně za mou práci nic mi nedal, tito kožišníci to zaplatiti mně mají.“ S tím do hospody své šel. I měl ten hospodář pěknou kočku, tu Eilenšpigel pod sukni svou vzav a kuchaře za kůži zaječí prosil, pravě mu, že tim čisté bláznovství chce provesti. Kuchař dal mu tu kůži, do níž on tu kočku zašil, a oblekše se v sedlské šaty, stál před rathauzem a zvěřinu svou pod sukní v skrytě držel tak dlouho, až kožišník jeden k němu přišel. I ptal se ho Eilenšpigel, chtěl-li by dobrého zajíce koupiti, a ukázal mu ho, tehdy smluvili se spolu, že mu čtyry stříbrné groše za ten zajíc dal a šest peněz za starý pytel, v němž zajíc ležel, i nesl ho kožišník do domu cechmistra jejich, kdežto všickni pospolu byli, veseli jsouce, tedy kožišník ten pověděl jim, že čistého, živého zajíce koupil. Když pak masopust míti chtěli, pustili zajíce, aby po zahradě běhal, štvali na něj psy a kratochvíl s nim míti chtěli, psi za zajícem běhali, on pak nemoha utéci, na štěpy vzhůru skákal a říkal: „Mňau, mňau.“ Slyševše to kožišníci, řekli: „Ó, však jest nás kočkou vošidil, zabíme ho.“ Ale Eilenšpigel, šaty proměniv, preč utekl.
Historia LV.
Kterak Eilenšpigel jednomu koželuhu kuože stolicemi a lavicemi uvařil v Brunšveiku na domě
Když pak Eilenšpigel z Lipska šel do Brunšvíku, k nějakému koželuhu přišel, a bylo času zimního, i myslil sobě takto: „Ty musíš s timto koželuhem zimu tuto přetrpěti.“ I zjednal se u něho. Když pak již týden u koželuha byl, trefilo se, že koželuha jinám k jídlu pozvali, a na ten den Eilenšpigel měl kůže zahřívati, tedy řekl koželuh Eilenšpiglovi: „Zvař tento plný džber koží.“ Odpoěděl Eilenšpigel: „Učiním tak, ale jaké dříví mám k tomu vzíti?“ Řekl koželuh: „Co potřebí se ptáti,
