sám s penězi, kteréž na to byl vzal, preč šel, takto mysle: „Máš-li ty osla v v Erfurtě nade všecky moudřejšího učiniti, musíš velikou a divnou práci míti.“ Také toho učiniti nemohl a nechal toho s pokojem.
Historia XXX.
Kterak Eilenšpigel ve vsi Rugešteten v zemi durynské ženám staré kožichy pral
Eilenšpigel v zemi durynské do vsi jménem Nugešteten přišed, za hospodu prosil. Tehdy se ho tázala hospodyně, jakéhož by řemesla tovaryš byl. Řekl Eilenšpigel: „Já nejsem tovaryš řemeslnický, ale obyčej mám pravdu praviti.“ Dí k němu hospodyně: „Ty lidí já v hospodě ráda mívám, a obzvláštně jsem na ně laslava, kteříž pravdu praví.“ A když Eilenšpigel okolo sebe pohleděl, uhlédal, že ta hospodyně šilhavá byla, i řekl jí: „Šilhavá ženo, šilhavá ženo, kde mám sednouti a kde svůj pytlík a hůl postavím?“ Odpověděla hospodyně: „Ať by se nikdá nic dobrého nestalo, jak jsem živa, žádný mi toho neřekl, že jsem šilhavá.“ Řekl jí Eilenšpigel: „Milá pani, mám-liť vždycky pravdu praviti, nemohuť toho nikoli zamlčeti.“ Hospodyně tomu pokoj dala a smála se. Eilenšpigel pak přes tu noc tam zůstav, s hospodyní v řeč vešel, kterak by staré kožichy práti uměl. To se té paní dobře líbilo, i prosila ho, aby ty kožichy pral, že ona sousedám svým chce to oznámiti, aby kožichy své všeckny přinesli a on aby je zepral. Odpověděl Eilenšpigel řka: „Dobře.“ Tehdy ta žena všeckny sousedy své svolala, i přinesli kožichy své. Dí jim Eilenšpigel: „Musíte mi dáti mléka.“ Nelíbilo se to ženám, však že k novým kožichům líbost měli, všecko své mléko, kteréž doma měli, přinesli. Eilenšpigel tři kotly k ohni přistavil, do nichž mléka nalil, a vloživ kožichy do něho, vařil je, když pak
