to mi chybiti nemůže, a nechcete-li tomu věřiti, tedy Slunce a Měsíc i všeckny hvězdy z nebe sejměte a přeměřte je pravě, i naleznete, že jsem já prav.“ Co tomu oni říci měli, Eilenšpigel byl jim všem příliš chytrý a musili mu všickni za pravé dáti. Nedlouho také tim protáhl, až ty umělé mistry svým lotrovstvím přemohl. Jim pak toho bylo velmi líto, že mu nic vydati nemohli, skrze což by k hanbě byl přišel. I svlékl tu dlúhou sukni z sebe, šel preč a do Erfurtu přišel.
Historia XXIX.
Kterak Eilenšpigel v Erfurtě osla na starém žaltáři čísti učil
I měl Eilenšpigel velikou žádost do Erfurtu jíti, když v Praze lotrovství své provedl, nebo se obával, aby snad z Prahy za nim nepospíšili. Když pak do Erfurtu byl přišel, kdežto veliká kolej jest, tedy své listy také přibil. A koleáti o jeho chytrostech již mnoho byli prvé slyšeli, i radili se, co by mu vydati měli, aby se jim tak nestalo jako mistrům pražským, kteřížto od něho hanby došli, i na tom se uradili, aby Eilenšpiglovi osla v učení dali, nebo v Erfurtu mnoho jest starých i mladých oslův. Tehdy otázali se Eilenšpigle a řekli k němu: „Mistře, vy jste umělé listy přibili, kterak byšte každé stvoření čísti a psáti v krátkém času naučiti chtěli? Protož tito páni mistří chtějí vám dáti osla v učení, také-li ho naučíte?“ Odpověděl Eilenšpigel: „Naučím, ale musím k tomu čas prodlený míti, protože jest velmi tupé zvíře.“ Oni dali tomu pokoj za dvadceti let. Eilenšpigel myslil sobě takto: „Jsme tří, umře-li rektor, tedy já jsem svoboden, umru-li já, kdo mne bude napomínati? Pakli učedlník můj umře, opět budu toho prázen.“ Na ten spůsob to přijal a procenil pět set kop, načež oni dali mu hned nětco peněz. I přijal Eilenšpigel osla na svou práci a do hospody šel, na kteréžto hospodě divný hospodář byl, i najal od něho
