k Eilenšpiglovi: „Dobrý pacholče, co zde děláš? A já tě ještě zde nalezl.“ Odpověděl Eilenšpigel: „Tak pane, chtěl sem nejprvé vůli vaší naplniti, nebo rozkázali jste mi dům uprázdniti, a potom preč vandrovati, dvéře jsou mi příliš těžké, jáť jich nemohu sám unésti.“ Odpověděl kupec: „Nech jich s pokojem a jdi k čertu preč, více mne tyto věci stojí, než aby do blata vrženy býti měly.“ Odpověděl ten dobrý Eilenšpigel: „Není-liž to veliký div, já činím všecko, což mi se rozkáže, však nikdež vděčnosti zasloužiti nemohu, toť mne jistě nemejlí, že sem se v nešťastnou hodinu narodil.“ A tak odtud preč šel a kupec zase zboží své do domu stěhoval, čemuž sousedlé velmi se smáli.
Historia LXIV.
Kterak Eilenšpigel v Wismaru konířem byl a kupce vošidil
Žertovného šejdýřství dovedl Eilenšpigel jednomu kupci při moři v Wismaru, nebo přicházel tam každého času jeden koníř, kterýž žádného koně nekoupil, než toliko tržil, a nedotržil, táhl koně za ocas, to pak dělal těm koňům, kterýchž nemínil koupiti a tím tažením poznával, dlouho-li kuoň bude živ, a znamení toho měl takové, měl-li kůň dlouhý ocas, táhl ho za něj, jestliže vlasy v ocasu slabě stály, tedy ho nekoupil, za to maje, že ten kůň dlouho živ nebude, pakli mu vlasy tůze v ocasu stály, ten koupil a dobrou naději o něm měl, že bude dlouho živ a že přirození tvrdé má, a to byla obecní řeč v Wismaru, že se každý tim spravoval. Eilenšpiglovi to též vědomé bylo, i myslil sobě: „Musíš tomuto také šejdýřství nějaké učiniti, v čemžko-li může býti, aby to mejlka z obecného lidu ven vyšla.“ Uměl pak Eilenšpigel také nětco s černým uměním, i dosáhl tu nějakého koně, tomu ocas krví vobarvil a pryskyřicí namazal tak, jakž míti chtěl, i táhl s nim na
