Kterak Eilenšpigel jedné hospodyni do lůže nasral a namluvil jí, že by to kněz udělal
Vandroval Eilenšpigel s nějakým knězem do Fraňkfurtu při Odře, i přišli oba do hospody u večer, kdežto hospodář učinil jim dobrou vůli, dal jim ryb i zvěřiny. Když pak k stolu sednouti měli, tedy hospodyně posadila kněze nejvýše za stolem, a cožkoli dobrého v míse bylo, to před kněze položila, řkouci: „Jezte to pro mne.“ Eilenšpigel na zadním místě za stolem sedě, na hospodáře a hospodyni velmi pilně hleděl, ale žádný mu nic nepředkládal, ani ho pobízel, však proto rovně tolikéž platiti musil potom po večeři, když spat měli jíti. Eilenšpigel a kněz v jedné komoře leželi a každému z nich pěkné lůže bylo ustláno, na němž spáti měli. Nazejtří pak ráno v příhodný čas vstal kněz a hodiny své říkal, potom zaplativ hospodářovi, šel dále. Eilenšpigel ležel předce, až devět hodin bylo, a usral se v loži, na němž kněz byl ležel. I ptala se hospodyně hausknechta, již-li kněz aneb jiní hosté vstali, aby zaplatili. Odpověděl jí hausknecht: „Kněz jest dávno vstal a modlitby své říkal, zaplativ stravu, šel dále, ale tovaryše jeho toto jitro jsem ještě neviděl.“ Paní, obávajíc se, aby nemocen nebyl, šla do komory a Eilenšpigle se ptala, chtěl-li by vstáti. Eilenšpigel řekl: „Chci, paní hospodyně, ještě jsem se dobře nevyspal.“ V tom paní prostěradla z knězova lože vzíti chtěla, a když je odkryla, tedy veliké hovno na loži leželo, i řekla: „Aj, zachovejž mne Buoh, což tuto leží.“ Ozval se Eilenšpigel a řekl: „Ó, milá paní, tomuť já se nedivím, nebo což dobrého včera na stůl přišlo, to jste vy knězi předkládali, a žádné jiné řeči nebylo, než jezte, pane, jáť se divím, že jest na tom přestáno, tak mnoho ten kněz jedl, až jest div, že plné komory nenasral.“ I lála paní tomu nevinnému knězi, pravíc, kdyby sem zase přišel, musilť by jistě dále jíti,
