nějaké provedl, tu, kdež ho neznali, vzav křídu, na dveřích namaloval sovu a zrcadlo a nad tim napsal latině: Hic suit. A to na kovářovích dveřích vymaloval. Ráno pak kovář z domu vyšed, nalezl to tak, jakž mu byla děvka pověděla, kovář písma toho sám čísti neuměje, šel k faráři, prose ho, aby s nim šel a písmo to přečetl. Kterýžto kovářovi řekl: „To písmo znamená toto: Tuto byl Eilenšpigel.“ Ten farář o Eilenšpiglovi mnoho rozpravení slyšel, kovářovi přimlouval, že mu toho neoznámil, aby ho aspoň také uhlédal. Ale kovář na faráře se rozhněval řka: „Kterak sem vám to oznámiti měl, čehož jsem sám nevěděl, již pak nyní dobře vím, že jest v mém domě byl, což na mém nádobí dobře viděti jest, kdyby jediné nikdá víc nepřišel.“ A vzav uhelný kropáč, to malování na dveřích setřel řka: „Já žádného lotra erbu na svých dveřích míti nechci.“ Potom farář odtud šel a kováře tu nechal. Eilenšpigel pak již byl ušel a zase tam se nenavrátil.
Historia XLI.
Kterak Eilenšpigel jakémus kováři, ženě jeho, též pacholku a dívce, každému z nich před domem pravdu pověděl
Přišel Eilenšpigel před Výmar na den sváteční, když od kováře utekl, uhlédal před kovárnou státi pěknou paní s dívkou, a ta byla žena kováře, tedy jel naproti do hospody a v noci všecky čtyři podkovy koni svému odtrhl, i vedl ho ráno před kovárnu. Když pak před kovárnu přišel, poznán jest, i přišla paní a dívka před dům na zabradlo, aby viděly a slyšely, jaká by Eilenšpiglova potřeba byla. I optal se Eilenšpigel kováře, chce-li mu koně ukovati? Řekl, že chce a to se mu líbilo, že s nim mluviti mohl, a mnohými jinými slovy přišli k sobě, až kovář řekl, kdyby mu uměl pravdu povědíti, což
