aby svou věc strojil, že všickni dvořané dílo jeho ohledati musejí. A tim kníže obmejšlel, že by chtěl viděti, kdo by mezi rytířstvem jeho poctivého, aneb nepoctivého lože byl, ješto by léno své jemu propadl. Tedy šel Eilenšpigel k tovaryšům svým a dal jim odpuštění, i vzal od ouředlníka a důchodního ještě sto zlatých, s tim šel preč odtud. Druhého pak dne ptal se kníže na svého malíře, kde by byl, ale on byl již vyvázl. Nazejtří pak šel kníže na palác se vším svým dvorem, zdali by kdo z nich jaké malování jeho viděti mohl, ale žádný nic viděti nemohl (neb nic malováno nebylo). A když všickni mlčeli, řekl landkrabě: „Nu, již dobře vidím, že jsem od toho lotra podveden, a s Eilenšpiglem jsem nic míti nechtěl, však proto k nám přišel, ty dvě stě zlatých oželeti mohu, a on proto vždy lotrem zůstati a knížetství mého prázen býti musí.“ Tak Eilenšpigel z Marpurku preč ušel a více tam potom jíti nechtěl.
Historia XXVIII.
Kterak Eilenšpigel v Praze v zemi české v koleji s studenty se hádal a plac obdržel
Eilenšpigel z Marpurku přišel do Čech a do Prahy šel, za velikého mistra se vydával k zpravování otázek, jichžto sic jiní mistří vykládati, ani o nich zprávy dáti neuměli. Tedy dal sobě Eilenšpigel list psáti, kterýž na kostelních dvěřích a na kolejích přibil, což rektorovi universitatis, doktorům i mistrům těžké a odporné bylo, i sešli se spolu radíce se, kterak by Eilenšpiglovi otázky vydávati měli, jichžto by uhodnouti nemohl, a když by neuhodl, aby na něho slušně sáhnouti mohli, tak mezi sebou na tom se svolili a snesli uradivše se, aby rektor otázky ty na něho učinil. I obeslali Eilenšpigle a vzkázali mu skrze pedele svého, aby nazejtří v koleji se postavil a na
