„Aby tě zimnice napadla a ty již u ohně sereš, však jest dvůr nedaleko.“ Odpověděl Eilenšpigel: „Pane hospodáři, proč se na mně domlouváte? Však mně se to dobře líbí, já to ve dne ven vymetu.“ I všed na svůj kůň, ze dveří ven jel. Hospodář za nim volal, řka: „Hej, počkej, počkej a ukliď hovno z ohniště.“ Řekl mu Eilenšpigel: „Kdo jest poslední, ten umeť duom, a tak mé i vaše hovno vyklízeno bude.“ S tim jel předce.
Historia LXXXI.
Kterak Eilenšpigel psa vodřel, kůži dal hospodyni místo záplaty, protože s nim jedl
V jeden čas trefilo se, že Eilenšpigel na nějakém místě do domu přišel a nalezl hospodyni samou, kterážto měla psejčka zlého, jejž velmi milovala, a když po práznu byla, vždycky na lůně jejim ležeti musil. Eilenšpigel u ohně sedě, z konve pil. Ta pak paní toho psa naučila tomu, když sama pivo pila, tedy mu ho na misku nalíti musila, aby on také pil. A když Eilenšpigel seděl a pil, tedy vstav pes, k němu se lísal. To vidouce hospodyně, řekla: „Milý hosti, dejte mu píti na misku, tomu on chce.“ Odpověděl Eilenšpigel: „Učiním to rád.“ Hospodyně ven jdúci, své věci opatrovala. Eilenšpigel pil a dal psu na misku také, mezi tim i kus masa, když pak pes syt byl, u ohně se položil a stáhl se, jak dlouhý byl. Řekl Eilenšpigel hospodyni: „Počítejme se.“ Dí jí dále: „Milá paní hospodyně, když host u vás tráví a vaše pivo pije, neměl-li by peněz, také-liž byšte chtěli uvěřiti?“ Hospodyně nerozmyslila se na to, že by on psa mínil, ale myslila, že by on tim hostem byl, i řekla mu: „Hosti, zdeť žádnému se nevěří, než musí každý peníze neb základ dáti.“ Dí Eilenšpigel: „Z strany osoby mé mějte pokoj, nechť jiný o sebe se stará.“ S tim hospodyně odtud odešla. Když pak Eilenšpigel přístup k tomu míti mohl, vzal psa pod sukni, a všed do marštale,
