[41r]číslo strany rukopisucož jste mu rozkázali, neb jste mu řekli, aby vám, vejdúc nahoru, z domu šel.“ Kovář dal se v tom zpraviti, a co by již z toho měl činiti, poněvadž Eilenšpigel již ušel. I musil mistr dáti střechu zase pobiti. Řekl pacholek: „Na takovém člověku nemnoho se získá[en]získá] zíſka, kdož Eilenšpigle prvé neznal, ten se ho uč znáti.“
Historia XL.
Kterak Eilenšpigel kovářovi kladiva a klíště, cožkoli nalezl, spolu v jedno skoval
Eilenšpigel, když od kováře odšel, blížila se zima a byla studená, nebo velmi mrzlo, k tomu bylo draho, takže mnoho služebných pacholkův zahálejících bylo. Eilenšpigel pak žádných peněz na ou[41v]číslo strany rukopisutratu nemaje, šel předce dále, až do nějaké vsi přišel, kdežto také byl kovář, kterýž ho za tovaryše přijal, ale Eilenšpigel u kováře[eo]kováře] Kowaře zuostati chuti neměl, než toliko veliký hlad a nouze zimní k tomu ho nutila, i myslil řka: „Trp, pokud můžeš dotud, ažť prst do země zase jíti bude moci, dělej, co kovář chce, kterýž pro drahotu nerád ho k sobě přijíti chtěl.“ Tedy Eilenšpigel prosil kováře, aby mu dal dílo. Ten pak kovář, ačkoli byl skoupý člověk, však přijal ho, ale myslil u sebe, za tejden pro jeho dílo neochudnu. Nazejtří ráno počali kovati a kovář trápil Eilenšpigle kladivem až do oběda. Když pak bylo poledne, měl kovář na dvoře prevét, a když chtěli k stolu jíti, pojav kovář Eilenšpigle, vedl ho na dvůr k prevétu a řekl mu: „Teď hle, jez toto, však pravíš, že chceš jísti, co já budu chtíti, jediné ať bych dal dílo a tohoto nemůže žádný jísti, sněz ty to všecko.“ S tim šel domů, a což nejlepšího měl, to jedl, nechav Eilenšpigle u záchodu státi. Eilenšpigel mlčel a myslil takto: „Všaks se zamluvil, a cožs ty jiným činíval, tou měrou budeť odměřeno, kterak mu to chceš zaplatiti.“ Nebť musí zaplaceno býti a zima ještě tuhá byla, Eilenšpigel předce dělal až do
