nalezl ženu samou, ana u ohně seděla a bělnou kaši vařila, kteráž tak dobře Eilenšpiglovi voněla, až mu se jí zachtělo, i prosil ji, aby mu té kaše dala. Řekla žena: „Dobře, milý Eilenšpigle, ráda, bych sama neměla jísti.“ I dala mu tu všecku kaši a s mísou ji na stůl postavivši, přinesla k ní chléb. Eilenšpigel, jsa velmi lačen, jísti počal. I přišla žena a s ním jísti chtěla, jakž sedláci činiti obyčej mají, tedy pomyslil Eilenšpigel takto: „Jestližeť ona přijde, tedyť mi té kaše málo zůstane.“ I vykašlav veliký šlinc, vhodil jej do té kaše. Rozhněvavši se ta žena, řekla: „Pfi, lotře, vyžer tu kaši sám.“ I řekl Eilenšpigel: „Milá paní, první slova taková byla, že byšte ji sami jísti neměli, jediné abych já sám jedl, a toť jdete, abyšte jedli se mnou a byli byšte ji třmi kusy chleba všecku z mísy pobrali.“ Odpověděla žena: „Ať by se nikdá nic dobrého nestalo, nepřeješ mi mé vlastní krmě.“ Dí jí Eilenšpigel: „Paní, jáť činím podlé slov vašich,“ i vyjedl tu všecku kaši a utřev ústa, preč odtud šel.
Historia LXXVI.
Kterak Eilenšpigel v jednom domě se usral a tim smradem skrze stěnu do nějakého pokoje dýmal, takže toho smradu trpěti nemohli
Velmi snažně vandroval Eilenšpigel, až do Normberka přišel, kdežto dvě neděle byl. Podlé pak té hospody bydlil nějaký dobrý muž a bohatý, týž rád do kostela chodil a tu nerád býval, kdež lidé hrali, neb kdežkoli hráči byli, tehdy on preč šel. Měl pak ten dobrý muž obyčej, že sousedy své k stolu svému zvával, a který přespolní k němu přišel, toho také pozval jako souseda svého. Když pak ten čas přišel, že ten bohatý muž hostě míti chtěl, a rovně se trefilo, že Eilenšpigel v domu souseda jeho podlejšího hospodou byl, tedy
