Kterak Eilenšpigel jednomu koželuhu kuože stolicemi a lavicemi uvařil v Brunšveiku na domě
Když pak Eilenšpigel z Lipska šel do Brunšvíku, k nějakému koželuhu přišel, a bylo času zimního, i myslil sobě takto: „Ty musíš s timto koželuhem zimu tuto přetrpěti.“ I zjednal se u něho. Když pak již týden u koželuha byl, trefilo se, že koželuha jinám k jídlu pozvali, a na ten den Eilenšpigel měl kůže zahřívati, tedy řekl koželuh Eilenšpiglovi: „Zvař tento plný džber koží.“ Odpoěděl Eilenšpigel: „Učiním tak, ale jaké dříví mám k tomu vzíti?“ Řekl koželuh: „Co potřebí se ptáti, kdybych žádného dříví v drevnici neměl, však ještě tolik stolic i lavic měl bych, jimiž by ty kůže vydělal.“ Dí k němu Eilenšpigel: „Tak jest a bylo by dobře.“ Koželuh šel k jídlu, kdež zván byl, Eilenšpigel kotel zavěsil a kůže jednu po druhé do něho kladl, vařil je všecky tak dobře, že by je prsty na dvé trhal, a když je byl tak dobře uvařil, tedy stolice i lavice, všecky, kteréž v domě byly, na kusy sekal a pod kotel umetav, ty kůže ještě lépe vařil, což když se stalo, kůže z kotlu vyňav, na hromadu je skladl a s tim ven z domu vyšed, preč vandroval. Koželuh o to se nic nestaral, ale ten celý den pil a večer, jsa vožralý, domův přišed, hned spat šel. Nazejtří pak přišlo na mysl, jak by pacholek jeho kůže ty vydělal, vstav ráno, do dílny šel a kůže tak uvařené nalezl, ale ani stolice, ani lavice žádné v domě nenašel, byl z toho velmi zarmoucen, a přišed do komory k ženě své, řekl: „Ženo, zle jste doma hospodářili, mám za to, že pacholek náš byl Eilenšpigel, nebo on obyčej má to činiti, což mu se rozkáže, ten šel preč a všecky stolice i lavice naše na oheň zsekal a kuože ními všecky uvařil.“ Žena jeho plakala, řkoucí: „Jděte za nim spěšně a přiveďte ho zase.“ A on řekl jí: „Já ho zase nežádám, ale nechť tam zůstane dotud, pokud pro něho nepošli.“
Historia LVI.
Kterak Eilenšpigel šeňkýře vinného v Lubéku vošidil, když mu konev vody za konev vína dal
Moudře se opatroval Eilenšpigel, když do Lubéku přišel, poctivě se choval, že žádnému nižádného šejdýřství neučinil. Toho času byl nějaký vinný šeňkýř v panském sklepě, vysokomyslný, pyšný muž, kterýž u sebe držel, že žádný tak moudrý není jako on, a směl také o sobě sám praviti, že by na toho muže rád se podíval, kterýž by ho oklamati a v moudrosti jeho
